Dopis z Angoulême - 10. část

Mihotavé sluneční paprsky nesměle sklouzly z polootevřených okenic a v nestřeženém okamžiku se proplížily až k malému pihovatému nosíku, vyčuhujícímu jen částečně ze změti pomačkaných damaškových prostěradel. Lehoučkými doteky škádlily rozzívané klubko, zamotané v nepřeberném chumlu krajkových pokrývek, a vyzývaly ho tak svým jedinečným způsobem ke vstupu do nového dne.
Annabelle se s kňouravým vrněním líně protáhla a dosti neochotně rozechvěla své dlouhé řasy, které nakonec laškovně odkryly ty nejkouzelnější stříbřité panenky. S mírným přemáháním se překulila do přijatelnější polohy, což navíc korunovala výmluvným syknutím perleťových rtů. Sladká otupělost halící její rozostřené smysly osvětlovala i poněkud přihlouplý pohled na překrásně vyzdobený strop, který teď zaujal její přelétavou pozornost. Pozdně renesanční freska hýřící jasnými barvami italských mistrů však vyvolala v Belle náhlý pocit osamělosti. Lítostivě pohlédla na prázdné místo po svém boku. Gaston-Henri nepřišel. Nezoufala si z manželovy nepřítomnosti, ale neutěšená potřeba láskyplného objetí se přece jen ozývala až s přílišnou pravidelností. Co je jí platné veškeré bohatství a nádhera, když se po zbytek života upsala muži, kterého nemiluje?
Z dalších trudnomyslných úvah ji vytrhla neomalená služebná z předchozího večera, jejíž přítomnost v tuto chvíli Bella ani v nejmenším nedocenila. Drzá komorná suverénně vplula do novomanželské ložnice a bez vyzvání začala přetřásat brokátové závěsy, čímž dovolila vtíravému dennímu světlu plně prozářit ztemnělý pokojík.
„Dobré ráno, madame,“ zašveholila sebevědomě a pobaveně se ušklíbla.
„Dnes bude krásný den, tady v Charentes snad ani jinak být nemůže,“ pokračovala ve svém monologu rychlostí zázračného kolovrátku a zkušenou rukou přejížděla lyonské hedvábí svatebních šatů. Přitom si pobrukovala jakousi lidovou písničku.
Annabelle křečovitě sevřela oba konce vzdušné pokrývky a pečlivě zvažovala, kterou ze vzácných věcí z toaletního stolku nejlépe mrštit po nevycválané husičce, vítězoslavně se roztahující po jejích soukromých komnatách.
„Mám madame pomoci s oblékáním?“
Ta prostičká otázka v mžiku zchladila zbrklost zámecké paní – jednoznačně totiž odkázala nezdárnou služebnou do správných mezí a zároveň Belle taktně naznačila, že její nové společenské postavení vyžaduje především notnou dávku neochvějného sebeovládání a zejména striktní dodržování panského dekora. Impulsivnost pro jednou ustoupila vznešenosti ledového klidu, se kterým se madame de Charente kupodivu nechala nasoukat do jemňounce fialkové róby se stříbrnou výšivkou. Při úpravě alenconských krajek na předloktí již nevydržela mučivé napětí všudypřítomného ticha a s náznakem předstíraného nezájmu se otázala po své drahé polovičce.
„Madame?“ nakrčila obočí hubatá komorná.
Bella se zakabonila.
„Gaston-Henri,“ osvětlovala s pohledem pichlavě upřeným do vykulených oček své dosavadní společnice. Ani v nejmenším nevěřila ve špatně hranou tupost koktající zrzečky.
„Kde je můj muž?“
Je možné, aby jí ta mazaná služtička něco záměrně zatajovala?
„Ehm,“ odkašlala si trapně rusovláska a raději odvrátila svůj zrak, nervózně přitom žmoulajíc látku modrobílé uniformy. Ničím nepřipomínala oprsklého žabce, čelícího ještě před několika málo minutami rozdurděné šlechtičně.
„Pan vévoda mi nakázal, abych vám byla po celou dobu k dispozici…“ vyhnula se po chvilce zaváhání přímé odpovědi.
Annabelle nevěřícně potřásla černými lokýnkami, které se s nádechem zuřivosti roztančily kolem její rozbouřené hlavy. Divoký temperament se opětovně hlásil ke slovu.
„Může mi někdo laskavě vysvětlit, co se to tu děje?“ dožadovala se umanutě jakékoliv objasňující informace. Absurdnost dotazu byla zcela na místě – krom uculující se komorné a tří pitvořících se malých černoušků krčících se na prahu pokoje neměl na její výlevy kdo zareagovat.
Dokonalá maska mladé aristokratky zmizela v nenávratnu. Rezignovala.

Cinknutí stříbrné vidličky probralo Bellu z celodenní apatie. Když se totiž dostatečně vyvztekala z nezájmu okolí a rozčeřila poklidné tvářičky nebohých služebníčků z letní Bellevue, přikázala okamžitý návrat do sídla charenteského vévody. Místo galantního kavalíra čekala její maličkost pouze neopomenutelná hrubost podmračeného kapitána LeClerca.
Velitel stráží jí nevybíravým způsobem oznámil, že velectěný monseigneur byl bohužel v průběhu oslav odvolán v jisté neodkladné záležitosti do samotných Versailles! Nikdo se pak bohužel více neobtěžoval zpravit novou madame o politováníhodném meškání pana manžela.
Annabelle se dál s nezájmem rýpala jídelním příborem v nadívané křepelce a ubíjela se depresivní představou toho, že ji zdejší poddaní nikdy nepřijmou. Prázdná místnost na ni působila stísněným dojmem a ztichlé stěny hrozily, že ji každou chvíli rozdrtí.
Rozhodla se. Musí odtud pryč!
Nepatrný úsměv polevil ztuhlou tvář.
Překvapí Gaston-Henriho u královského dvora a všechno bude zase v pořádku. Ó, ano!
V rozjitřených myšlenkách nadšeně osnovala plány na zítřejší ranní odjezd, její zasněný pohled nepřítomně sklouzl až k otevřenému oknu do zahrady. Než stačila vůbec zareagovat, pohotová dlaň šikovně uzamkla její roztomilá ústa před zrádným výkřikem.

Nehlučně se vyhoupl na úzkou římsu v prvním patře, přičemž se bezúspěšně pokusil zklidnit svůj zrychlený dech. Vzrušením se mu roztřásly ruce dokonce natolik, že omylem odloupl kus vnější omítky. Následné klení zaniklo v černočerné tmě.
Vtiskl se do ponurého stínu malé věžičky, zdobící levé křídlo zámku, a zvědavě nakoukl do zeleného salónku, sloužícího zároveň jako malá jídelna. Upřímně doufal, že Florence nezapomněla na svůj slib a nechala francouzské okno pootevřené dle předem ujednané dohody. Zlacená klička naštěstí povolila ztuhlé sevření a útulná místnost přívětivě vyzvala neznámého hosta k podvečerní návštěvě.
Olivier z bolestným úsměvem přejel po řaseném ubruse s drobnými prošívanými kvítky. Rozmlžený obraz babičky Marie-Adelaïde v šedých taftových šatech ho naladil na melancholickou vlnu do té míry, že téměř opominul svůj prvotní úkol. S odfrknutím zahnal sebetrýznivé vzpomínky a vydal se směrem k ebenovému kabinetu. Věřil, že dnes se mu konečně podaří odhalit ony špinavé praktiky falešného vévody ze Charente.
Vrznutí malých dvířek v předpokoji vrátilo zmateného Oliho zpátky do reality. Skrz těžký sametový závěs, za který stačil v poslední vteřině duchaplně odtančit, zahlédl křehkou postavičku ve fialkovém, která se znaveně sesunula na čalouněnou taburetku. V hlavě se mu pomalu začínal rodit šílený plán; stačilo počkat.
Zdálo se, že při závěrečném chodu vyrušil půvabnou stolovnici jakýsi neidentifikovatelný zvuk. Pohodila svými havraními vlasy a přes odhalené rameno zahlédla v okenním rámu maskovanou tvář. Mladík jednal zcela instinktivně…

„Všechno v pořádku, šéfe?“ zahalekal Maurice a krysíma očkama slídil po přepychově zařízeném pokojíku. Když se Olivier delší dobu nehlásil, opatrnického Didiho přepadlo neblahé tušení, a proto vyslal na průzkum přihlouplého blonďáčka, který měl zjistit pravý stav událostí.
Oli právě zápasil s ostrými zoubky nepříčetné Annabelle, která se rozhodla s nehoráznými lupiči statečně bojovat.
„Au,“ prsknul ublíženě a odtáhl zraněné prsty z dosahu bláznivé amazonky. Bella tak využila jeho dosavadní nepozornosti a pohotově zamířila ke vstupním dveřím.
Maurice však na rozdíl od roztržitého Oliho ani chviličku nezaváhal a přišlápl oné vznešené dámě dlouhou krajkovou vlečku. Dopálenou krásku, která nic podobného nečekala, pak následující škubnutí překvapilo natolik, že sebou plácla přímo uprostřed jídelního sálu.
Olivier, který se mezitím vzpamatoval, ochotně pomohl mladé vévodkyni na obě nohy. Stěží přitom tišil zlomyslný smích.
„Bavíte se dobře, pane?“ krabatila čelo uražená Annabelle.
„A kdo vůbec jste?“ doplnila další otázku o rozkazovačný tón.
Vyšší muž ve škrabošce vysekl elegantní pukrle. Uhlíkové oči?
„Bandité, madame.“
Nervózně se zachichotala. Je to skutečně on?
„Vážně? A co byste rádi, prosím?“
Připadala si jako v nějaké přihlouplé komedii od Moliéra.
„Kořist, drahoušku,“ zamumlal tmavovlasý sladce a mírně našpulil rty.
„Ach tak, chcete peníze, šperky, …“ vypočítávala vědoucně paní de Charente. Proč cítí zklamání?
„Nikoli, madame,“ přerušil ji Oli netrpělivě. A než stačila přijatelně zavtipkovat, už se houpala přes zbojníkovo rozložité rameno.
„Co to děláte?“ vypískla poděšeně a drobnými pěstmi začala celkem zbytečně bušit do mohutných zad svalnatého surovce. Takhle to přece nemělo být!
Lhostejně se ušklíbl její námaze.
„Prostě vás unášíme, ma chérie.“