V zajetí času II. kapitola

Seděla jsem s rodiči u snídaně a jako obvykle si opět povídali o práci. Manažerka a právník, rodinka k pohledání, opravdu. Obsluhuje nás nová služebná, kterou matka přijala. Nastoupila včera večer, je to moc příjemná starší paní, paní Dorothy, jak jí smím říkat. Bydlí u nás, jen na víkendy jezdí za rodinou do Londýna.
První noc jsem nespala, nemohla jsem, můj pokoj byl naneštěstí v druhém patře, odkud vedly schody na půdu. Celou noc jsem se převracela a čekala, zdali se něco stane, marně, ale na náhrobní kámen jsem nezapomněla. Rozhodla jsem se, o tom nikomu neříct, už ne. Vzala jsem auto a jela do školy. Studuji první ročník na výšce, ekonomické fakultě, jak jinak, v takové rodině…Čekala jsem na přednášku, když si ke mně přisedla Cathy.
„Tak co, povídej, jaký je ten dům?“ Zvědavě na mě vyhrkla.
Co jsem ji měla říct? O mé minulosti nic nevěděla, a taky to tak musí zůstat. Tak jsem se přemohla, usmála se a nadšeně jsem začala vyprávět. Mé vyprávění ale po chvíli přerušila.
„Hele, kdo jde,“šťouchla do mě a ukázala na kluka, který k nám přicházel.
„Ahoj Agnes,“pozdravil mě.
„No, nechám vás o samotě, uvidíme se později,“mrkla na mě Cathrine a odešla.
„Ahoj Agnes.“
Byl to Philip. Kluk, který se mi již dlouho líbil a ani já jsem mu nebyla lhostejná. Byl úžasný. Vysoký, zelené oči, lišácký pohled, roztomilý úsměv.
„Ahoj Phile, posaď se,“ vyzvala jsem ho, byla jsem nesmírně ráda, že jej vidím.
„Tak co ten novej bejvák,“zeptal se mě a usmál se.
Chtěli jsme si povídat, ale musela jsem na přednášku, slíbila jsem mu, že se brzy sejdeme, a on se šťastným výrazem odešel. Nevím, jestli to bral jako rande, ale jestli ano, vůbec by mi to nevadilo. Aspoň na chvíli jsem díky němu zapomněla, na svůj „mystický“ domov. Přepadl mě nepříjemný pocit, jakmile skončilo vyučování, o půl páté. Venku se již stmívalo, ale já dorazila domů již za tmy. Uvnitř mě nejdříve oslnilo silné světlo z haly a pak mě přivítala jen paní Dorothy s vlídným hlasem a úsměvem ve tváři. Trochu jsem ji obdivovala, že se tam nebojí být sama.
„Slečno Agnes, máte hlad, přinesu vám něco na jídlo,“nabídla mi.
„Díky Dorothy, jste moc hodná, doneste mi to nahoru, prosím,“odpověděla jsem a unaveně jsem došla do pokoje, kde jsem si lehla na postel. Chtěla jsem odpočívat, ale to mi nebylo dopřáno. Jak jsem již byla v ospalé náladě a skoro jsem příjemně usínala, slyším najednou své jméno:
„Agnes.“
S hrůzou jsem vytřeštila oči. Byl to mužský hlas. Popadl mě strach. Srdce mi začalo prudce bušit a ruce potit. Opatrně jsem si sedla na postel, když v tom před sebou vidím stát muže. Přesněji ducha nějakého muže. Srdce se mi zastavilo strachy, dech se zrychloval a na tváři jsem ucítila studený pot. Měla jsem takový strach, že jsem nebyla schopna křičet, natož se pohnout. Jediné, co mi proběhlo hlavou, bylo, že je to tu. Byl to ten stejný duch, kterého jsem viděla před deseti lety. Ten stejný muž v oblečení z 19.století. Díval se na mě upřeně svýma hnědýma očima a já na něj.
Ze strachu a mého pocitu nehybnosti mě vytrhlo až klepání Dorothy. Vystrašeně jsem sebou trhla a podívala se na dveře a pak zpátky na místo, kde stál. Nikoho jsem již ale neviděla. Byl pryč. Zmizel. Nevěděla jsem, co si myslet, co cítit.
„Slečno Agnes, můžu dál?“ Slyším už po druhé volat Dorothy.
„A..a…ano, Dorothy, pojďte dál.“
„Jste v pořádku? Vypadáte vystrašeně, stalo se něco?“ Starostlivě se vyptávala a položila tác s večeří na stůl.
„Jsem v pořádku, Dorothy, díky,“vykoktala jsem, a prudce oddechovala.
„Opravdu?“ ujišťovala se.
„Ano, opravdu, “špitla jsem a nejistě se pousmála.
„Dobře, kdybyste něco potřebovala, jsem dole,“řekla a zavřela za sebou dveře.
Já jsem v šoku seděla na posteli a dívala se na místo, kde stál. Nebyla jsem sto nějak reagovat, jen jsem na něj myslela. Celou noc jsem čekala, jestli se znovu neobjeví. Co ode mě chce? Proč se mi zjevil? Mám se ho bát? Chce mi ublížit? Proč ho opět vidím? Tolik otázek a žádná odpověď. Potřebuji znát odpověď, i když se ji bojím, ale nedokážu takhle žít, ve strachu. Musím vědět, kdo to je, a co ode mě chce. Musím ho znovu vidět.