V zajetí času I. kapitola

» autorka: alexis
říjen 2009, sídlo Cantubery, Pembrokshire, Anglie

„Agnes, co tam tak stojíš? Pojď dovnitř.“ Slyšela jsem matčin hlas, jak na mě volal Přestěhovali jsme se , z rušného Londýna na venkov. Venkov, zapadákov, abych byla přesná, ale to není to nejhorší. Rodiče byli z nového domu nadšení, nedivila jsem se. Ten dům je překrásný, velký, s rozlehlou zahradou, a nádherným výhledem na okolí. Dvoupatrové panství z 19. století, vybavena několika pokoji, včetně kuchyně, koupelen, otcovi budoucí pracovny a s velkolepou uvítací halou, ze které vedou bohatě vyřezávané schody do druhého patra. Matka byla u vytržení, jen já stála jak zkoprnělá s otevřenou pusou, a s hrůzou na to vše hleděla. Je to už několik let, ale vzpomínky se stále vrací. Dříve to tu vypadalo jinak, ze zámku, který vidím, byla ještě rozbitá barabizna, ale i přesto všechno, to tu poznávám. Přesně zde, na tomto místě, začaly moje problémy. Problémy, které ale nikdo nepochopil, nechtěli pochopit. Stále si říkám, zdali je to osud, že jsem tady znova, proč otec koupil, zrovna tenhle dům? Rodiče o tom neměli ponětí, že tohle místo já dobře znám, nic jsem jim neřekla, už tak si mysleli, že jsem blázen, a myslí si to pořád. Proč? V tomhle domě jsem před deseti lety zažila něco zvláštního, co všechno změnilo a ještě změní. A odsuď to všechno začíná. Z hlubokého přemýšlení, mě vytrhlo opakované matčino volání:
„Agnes, no tak už pojď.“¨
Vzpamatovala jsem se, zhluboka se nadechla a odvětila:
„Jo mami, už jdu.“
Pomalým krokem jsem se loudala ke dveřím, opatrně jsem vstoupila dovnitř, a ovládl mě strach. Ani po tolika letech to nepřešlo. Na tomto místě jsem před deseti letech spatřila ducha, co spatřila, mluvila jsem s ním, respektive on se mnou. Nikdo mi to jako dítěti nevěřil, mysleli si, že je to výmysl bujné fantazie,ale já na tom trvala a to byla chyba. Časem mě přesvědčili, že jsem si to vymyslela, po návštěvách psychiatrů, psychologů, odborníků na paranormální jevy apod. Ztratila jsem přátelé, a i vlastní rodina si o mě myslela, že jsem se zbláznila, tak abyste zapadli, a byli pro ostatní opět “normální“, přistoupíte na vše, i já časem uznala, že to byl špatný vtip, ale lhala jsem. Nikdy jsem na to nezapomněla, nechtěla jsem, a nyní jsem tu zas, rodiče nevěděli, že přesně tady to všechno začalo.
Matka se nadšeně rozplývala, a otec jakbysmet. Neustále jsem slyšela, jak je to tu krásné, velké a úžasné, apod. Pro mě začínala noční můra, napadaly mě myšlenky, stejné jako tehdy. Uvidím ho ještě někdy? Nikdo z mých přátel, kteří tady se mnou tehdy byli, ho neviděli, neměla jsem žádné důkazy, proto mi to nikdo nevěřil. Proto si teď říkám, celý ten čas si říkám, zdali to byla náhoda, nebo osud?
Sedla jsem si unaveně do křesla, které stálo u schodiště a rozhlížela se kolem sebe, na všechny ty starobylé obrazy, a vybavení, z 19.století. Rodiče historii milují, proto zde veškeré vybavení je původní, jen to tu trochu zmodernizovali, topení, vodovod a elektřinu, samozřejmě, jinak tu vše vypadá, jako bychom se vrátili v čase.

„Agnes, pojď, podíváme se do zahrady.“ Uchopila mě matka za ruku a táhla mě ven. Evidentně si nevšimla mého skleslého výrazu, ani mě to nepřekvapuje. Ona mě pořád považuje za svou malou roztomilou holčičku, i když mi už je dvacet. A otec? Je na tom stejně. Znuděně jsem vstala a šla jsem s ní, bez jediného slova. Pořád jsem poslouchala její řeči, jak je to skvělé, a že tu začneme nový život, pro mě to byl začátek konce.
Otráveně jsem se procházela po zahradě, foukal jemný podzimní vítr, listí hýřilo všemi barvami, podzimní slunce příjemné hřálo do tváře, já ale nic z toho nevnímala a neustále jsem se rozhlížela kolem sebe a představovala si, co se tu dělo v minulosti, jak to tu vypadalo. Z hlubokého přemýšlení mě vytrhla až silná bolest v kotníku.
„Au, šutr blbej….“ Řekla jsem si a dál jsem si té věci nevšímala, ale zarazila mě jedna věc. Na kámen to mělo pravidelný tvar. Sklonila jsem se k tomu, odstranila si vlasy z obličeje, do kterých mi vítr neustále foukal, prohrábla jsem se vysokou trávou, a to co jsem spatřila mi vyrazilo dech.
„O Bože…tati,“ zakřičela jsem. Byl to kámen, ale náhrobní a na něm vytesáno:
„Victor Windstock, 1829 -1854“
Otec s matkou polekaně přiběhli. Otec mě vzal za ramena a starostlivě se mě zeptal:
„Agnes, co se stalo? Jsi bledá.“
Vzápětí jsem si ale uvědomila, že by mi to stejně nevěřil a vše by začalo na novo.
„Ehm..nic, jen mi něco vletělo do oka,“odvětila jsem nejistě.
„Přinesu ti vodu,“rozhodl otec a matka šla s ním.
Sedla jsem si do altánku, a dívala se kolem sebe. Došlo mi, že tehdy to nebyl přelud, bylo to skutečné, v hlavě mi vyvstala nová otázka, začne to znova? Uvidím ho?
Tipů: 3
» 13.04.12
» komentářů: 1
» čteno: 706(8)
» posláno: 0


» 14.04.2012 - 11:50
1
Hm, čtu dál...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
narozeniny
zzlatý [11], Suzie [11]


© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.