*Pokusná hypnóza*

Vzpomínám si na jednu schůzi Spolku lékařů v Brně, které jsem se –ač ještě medik teprve v šestém semestru- přesto mohl zúčastnit. Kolega z pátého ročníku, který už delší dobu praktikoval na psychiatrii, tam měl předvést ukázkovou masovou hypnosu u několika alkoholiků, kteří na jejich oddělení dobrovolně podstoupili kůru na odvyknutí alkoholu.

Do středu posluchárny fakultní nemocnice napochodovalo asi osm mužů středního věku. Každý nesl v ruce malý kbelík. Medik je rozsadil vedle sebe čelem k auditoriu, každý svůj kbelík mezi koleny. Pak je uvedl do hypnotického spánku, ve kterém jim sugestivním způsobem pronesl krátkou přednášku o škodlivosti alkoholu. Současně jim vsugeroval, že budou okamžitě zvracet, přijmou-li po probuzení nabídnutou sklenku jakéhokoliv alkoholu. Za chvilku nato je probudil.

Pak přivezl zřízenec pojízdný stolek s různými lahvemi piva, vína i tvrdého alkoholu. Někteří alkoholici začli zvracet už při pouhém pohledu na láhve. Těm odolnějším to nabízel po sklenkách a zvracení se dostavilo vždy okamžitě. Kbelíky se pomalu plnily a náš nadšený potlesk platil nejen úspěšnému debutantovi, ale doprovázel i jeho svěřence, když pak odcházeli i se svým příslušenstvím.

Nebylo to vše dílem pečlivého režiséra? Našich pochybností si byl vědom asi i onen nadaný kolega. Nu a aby nás naprosto objektivně přesvědčil o svém umění, byl ochoten zhypnotizovat jakéhokoliv dobrovolníka z nás v auditoriu.

I přihlásil se už jeden starší pan profesor, který svou autoritou zaručoval naprostou serioznost navrhovaného pokusu a ve středu posluchárny se pohodlně usadil do křesla čelem k nám. Přechod do hypnotického spánku se zdařil snadno a rychle a pak jsme se nestačili divit!

Onen mladý a ambiciózní budoucí psychiatr vyňal totiž z jedné kapsy velkou neoloupanou cibuli a z druhé kapesní nůž. Podal obé panu profesorovi s tím, že je to velmi chutné jablko a aby si je oloupal než je sní! Ten tak učinil a s opravdovou chutí se do „jablka“ zakousl, aniž by se mu přitom stáhl obličej nebo mu zaslzely oči. Na otázku jak mu chutná odpověděl: „Nikdy jsem lepší nejedl!“

Když „chutné ovoce“ do poloviny snědl, medik ho z hypnosy probudil. Tím okamžikem začly panu profesorovi prudce slzet oči a vtom i poznal co ve skutečnosti drží v ruce. Zkřivil se mu z toho obličej a cibule mu vypadla z ruky. Všichni jsme se tomu pobaveně zasmáli, ale i on to vzal s humorem a medika zaslouženě pochválil. Obě tyto demonstrace na mě zanechaly dlouhotrvající dojem.

Když jsem se později stal sekundářem na porodnici, začínalo se právě uvažovat jak potlačit nebo aspoň utlumit porodní bolesti hypnózou. Protože mě toto téma velice lákalo, přečetl jsem si několik příruček našich i zahraničních autorů a rozhodl jsem se vyhlédnout si nejprve vhodnou pokusnou osobu z ženského personálu porodnice. Přitom jsem považoval za nutné, aby se přihlásila dobrovolně a aby ostatní byly mému pokusu přítomny jako svědkyně. Sester a porodních asistentek bylo na oddělení dost a o zájem z jejich strany jsem nemusel mít žádnou starost. Časově se tomu nabízela některá z mých nočních služeb, kdyby byl večer náhodou porodní sál ještě prázdný a na oddělení převážně klidno.

Jednou tedy došlo k tomu, že se takové výhodné podmínky skutečně naskytly. Přítomno bylo pět sester a asistentek a „seance“ se měla konat v přijímacím pokojíku před porodním sálem. Seznámil jsem je stručně s tím nejzákladnějším o hypnóze.

„Kdopak se tedy přihlásí jako první ?“ a obhlédnu polokruh kandidátek. Očekávám rozpačité vzájemné pohledy, ale místo toho se hned jedna přihlásí. Je to Jana, sympatická porodní asistentka, něco přes dvacet, menší blondýna a silně krátkozraká. „Brýle si raději odložte, aby se jim nic nestalo“, požádám ji.

Učiní tak a s úsměvem očekává odevzdaně co se bude dít. Myslím si, že pro její oční vadu mě nyní musí vidět dosti neostře., což může být jen dobrým předpokladem pro to, co se bude za chvilku dít. Jsem nějak neobvykle vzrušen! Ostatní sestry se dívají jakoby ode mě očekávaly nějaký zázrak!

„Posaďte se na kraj gauče, Jano a sledujte můj ukazováček!“, usednu na židli šikmo k ní a přibližuji se prstem ku špičce jejího nosu. Dívám se přitom jak se jí zorničky šikmo koncentrují na můj prst. Vím, že v okamžiku, kdy se jejich osy únavou rozejdou, bude vidět prst dvojitě. Je to normální, ale na hypnotizovaného to působí sugestivně. A tím okamžikem začne hypnotizérovi nevědomky podléhat!
Vidím, že se to právě stalo a hned toho využívám.

„Můj prst teď vidíte dvojitě, že ano!?“ Souhlasně pokývne hlavou.
„Začínáte vidět oba nezřetelně, vaše oči jsou unavené, víčka jako z olova, čím dál těžší, oči se vám pomalu zavírají, je vám na spaní. Cítíte celkovou únavu, chce se vám lehnout si…“

Má teď už oči zavřené, zhluboka dýchá, chvěje se na celém těle. Mimo jiné já taky! Cítím zvědavé pohledy ostatních, co jen bude dál? Osměluji se a pokládám jí levou ruku na záhlaví. Pravou se jemně dotýkám jejího čela.

„Vaše únava je maximální a máte nyní neodolatelnou touhu spát!“ a odtahuji mírně svou ruku zpod záhlaví, takže se dotýkám jen jejích vlasů a současně jí pravou rukou tlačím zlehka na čelo. „Má ruka v záhlaví vás přitahuje, páteř vám únavou tuhne, jste tak slabá a ospalá a moje ruka za hlavou vás přitahuje čím dál víc, takže si musíte ulehnout!“ a Jana se ztuhlá pokládá na gauč.

Jsem sám překvapen jak se mi vše daří, ale přece jenom vyčerpává. Pouštím se ale dál. „Teď už spíte opravdu tvrdě a hluboce, Jano, cítíte jenom jak se vám páteř pomalu klene do mostu“ a podkládám jí ruku zlehka pod záda. Její drobně se chvějící tělo se přitom zvedá, takže se dotýká gauče jen záhlavím a patami!!

Rozhlédnu se po přítomných. Dívají se vytřeštěné jakoby viděly ďábla, když vidí jak je vypnutá do oblouku. Ztrácím cit pro čas. Neměl bych už přece jen skončit? Odhodlám se ale ještě k závěrečnému pokusu. Potůčky potu se mi přitom řinou po zádech.

„Položíme vás, Jano, trochu pohodlněji“, ukazuji holkám, aby vstaly a stavím tři židle vedle sebe. Všichni pak Janu zvedneme a uložíme ji na ně. Její vypjatá páteř povolila, takže leží teď rovně.

„Jano, pod vámi teče voda, mohutný proud vody a neustále jí přibývá! Musíte znovu udělat most, aby vás to nestrhlo!“ Přitom jí opět kladu ruku pod záda. Vypne se ještě víc než prve. Odsunu tedy střední židli. Mladistvé tělo se dotýká obou krajních opět jen patami a záhlavím. Zachvívá se jakoby pod elektrickým napětím! Je to fantastické! Neuvěřitelné! Je to vůbec možné? Vždyť nejsem žádný odborník na hypnózu! Třeba to jen tak dělá, že je v hypnóze a přitom není!? Ale jak se o tom přesvědčím?

Jak prokáži, že to je opravdu hypnóza? Nejen sobě. I jejím kolegyním! Opatrně položím odstavenou židli na vypjaté tělo, které se právě ještě dá vtěsnat mezi její nohy. „Jano, po vašem mostě musí ještě někdo rychle přejít, aby se zachránil. Voda ještě neopadla, musíte to vydržet!“

Uchopím do náručí Marii, menší to stvoření o váze asi tak padesáti kilogramů. Než si stačí uvědomit co chci udělat, posadím ji na tu židli. Dívá se na mě překvapeně a neví co má dělat. „Seďte klidně, je to jen na chvilku! Zachytím vás, kdybyste měla spadnout“, šeptám jí do ucha.

MOST se chvěje, ale DRŽÍ ! Ne z její vlastní nýbrž z mé vůle! Prazvláštní, mnou dosud nepoznaný a vyčerpávající pocit. Asi tak po půl minutě Marii snímám a židli podsunu Janě pod záda. Mám toho dost, jsem unaven jako kdybych těžce pracoval. Ale ještě ji musím probudit!

„Voda už opadává, Jano. Vašeho mostu už není třeba. Uvolněte se!“ Chvějící se tělo zvolna dolehne na podsunuté sedadlo. Zhluboka dýchá. Její puls není vůbec zrychlený jako ten můj.

„Za chvíli se probudíte a nebudete se vůbec na nic pamatovat, Jano, rozumíte mi?“ Souhlasně pokývne hlavou. Do půlnoci už zbývá jen hodina.

„O půlnoci však musíte jít natáhnout hodiny na porodním sále, Jano. Až vás teď pohladím třikát na čele, tak se probudíte a budete naprosto svěží!!“

Jana si začne mnout oči a udiveně se rozhlíží. Nasadí si brýle a zvedá se do sedu. „Cítíte se dobře, Jano?“, ujišťuji se.

„Ano, výborně, nic mi nechybí!“, odpovídá s úsměvem. „Jenom je mi divné proč tu jsem na židli, když jsem předtím seděla na gauči?“, ptá se nechápavě.

„Zeptejte se děvčat, ony už vám to poví.¨ Jdu si umýt horký obličej studenou vodou.
Když se za chvilku vrátím, všechny ještě s Janou velmi živě diskutují a zdá se, že ji nemohou přesvědčit o tom, co se s ní všechno stalo. Svůj supersportovní výkon si proto nechává nezávisle potvrdit ode mne. Pak teprve uvěří.

Když brzy nato sálové hodiny odbíjejí půlnoc, Jana nedopoví větu, vstane a jde je natáhnout.
„To přece nebylo nutné právě teď , Jano!“, říkám ji jako bych o ničem nevěděl.
„Promiňte, ale měla jsem takové silné vnitřní nutkání, že je zrovna teď o půlnoci musím natáhnout. Nevím proč. Jindy je natahujeme jen když právě dojdou.“

Onu noc jsem usínal jako po těžké práci. Uvědomoval jsem si, že hypnóza je sice opravdu zajímavá, ale k masovému použití velmi náročná a vysilující. Těžko bych asi vydržel zhypnotizovat třeba i několik rodiček po sobě a udržovat je v bezbolestném nebo jenom i utlumeném stavu tak dlouho až porod skončí. Po zážitku s Janou jsem byl natolik vyčerpán i duševně, takže bych absolutně nebyl znovu schopen nějaký podobný výkon opakovat.

Podobnou zkušenost museli mít zřejmě i mnozí vědci a jiní badatelé, protože se hypnóza v porodnictví až na velmi ojedinělé případy neujala.