Kámen

Kámen.
Leží na své ploché straně ve zdi hradu. Na kopci, na břehu řeky Dyje.
Veliký, těžký kus pískovce. Na jeho přitesaném boku, obráceném k řece, má vyryt jakýsi znak.
Malou vlnovku. Možná je to podpis. Možná označení strany, kterou patří k řece.
Mezi ostatními kameny ve zdi však vyniká svou velikostí a dokonalostí hran.
Leží tam, zatížen váhou desetimetrové zdi nad ním. Spojen s ostatními kameny maltou z vápna a písku.
Stovky let tam tak leží. Odolává nepřízni počasí i lidí. Odolává času.
Hluboko v pohraničních lesích může takto ležet další staletí. Leží a čas kolem pádí jako vítr. Snad nevnímá ten čas. Snad ano.
Snad vnímá dotek mé ruky. Snad pamatuje dotek rukou plných mozolů, jež jej opracovaly. Jiných, jež jej vynesly do vysokého kopce nad řekou a zasadily na roh budoucí hradební zdi. Možná si pamatuje ten čas. Pamatuje a vzpomíná.
Na údery dláta, teplo lidských dlaní. Na sípavý dech nevolníků, vlekoucích jej do kopce.
Již dávno se slehla zem po těch, kdož u toho byli. I po mnohých jiných nezbyla ani památka. A že jich bylo, za ta léta…
Stáři, nemoci, války, živelné pohromy…To vše kosilo stavitele i obyvatele hradu.
I na zdech hradu je znát, jak běží čas.
Zdi se hroutily pod vlivem počasí i pod údery jiných kamenů, vrhaných praky z druhého břehu řeky. Oheň hořících trámů, mnohokrát ožehl hladký bok kamene.
Také různé přestavby měnily tvar a výšku zdí. Nikdy se však nedotkly nejnižších vrstev rohové zdi.
A tak běžela staletí.
Poslední požár hradu zničil všechny střechy i trámové stropy místností v budovách. Hrad se stal neobyvatelným a byl opuštěn.
Příroda se chopila své příležitosti a vyzdobila vršky zdí a nádvoří spoustou zeleně.
Občas se zde mihli lidé. Většinou vojáci. Na pár desítek let zastavěli nádvoří stany a pochodovali se zbraněmi kolem hradeb. Potom také odešli.
Později se tu usadila skupinka přátel a v opuštěném hradě zněly kytary a zpěv. Náhle však vše skončilo a hluboké ticho usedlo na kopec nad řekou.
Po čase na zdi přibyla deska se jmény mužů z té party. Píše se na ní, že několik jich padlo v boji v daleké cizině, při plnění přísahy, o niž nikdo nestál. Ten nad kanálem, onen v Africe, tamten nad Norimberkem, tento je nezvěstný..
Potom přišli další vojáci a pochodovali po nádvoří. Měli psy a zbraně. Měli stany a nástěnky s hesly. Chtěli tu být navěky.
Vydrželi tu také krátce. Alespoň z pohledu kamene.
Poslední dobou vyruší veverky, které tu žijí, jen občasné návštěvy lidí s batohy. Ti se rozhlédnou po okolí, vyfotí se u zdi a zase odejdou. Vládne tu klid. A čas. Čas, který je nepřítelem lidí. Ne však kamenů.
Kámen leží ve zdi. Necítí tlak vrstev nad sebou. Necítí smutek. Zimu, ani horko. Je mu dobře, ve společnosti ostatních. A já mám pocit, že na něco čeká. Může čekat. Má spoustu času. Má všechen čas na světě. Možná se mýlím, a jemu stačí, že je.
Je rohovým kamenem hradební zdi staré pevnosti ukryté v hlubokých, hraničních lesích Moravy, nad řekou Dyjí. A to mu stačí. A já mu trošku závidím…