éloigné...

občas procházím krajinou
tak nehostinnou
že Arktida se Saharou
proti ní připomínají
vlídné jarní dopoledne
v městském parku
cestou smetu příbytky
lidské žádostivosti
a zatímco její blízkost odeznívá
harmonie se stáčí k odlehlosti
kde zase spatřím
to kam vlastně patřím…

těch pár domků
natěsnaných u kostela
s kamennou věží
kde severní moře bije
do oblázkového pobřeží
s melancholickou plání
mi vždycky bere dech…

to skryté kouzlo
pod nánosy bahna
se solnými mokřinami
a voláním ptáků na blatech…

masa temných mračen
a moře
co má kalně zelený nádech…

pak se ve chvilce vše změní
voda je náhle měňavá
jako duha se světlem
co přichází z hlubin…

na pláži se zatřpytí
neznámé drahokamy
zpod příkrovů mraků
se vynoří slunce
a zaplavuje
můj soukromý svět…