Nepromarněná příležitost

Dychtivé stěny, známé z mládí,
když hlava kdesi v oblacích,
opřít se o ně zase zády…
a rty své přisát v podtlacích

k hrdlům lahví, k ústům múz.
Nic nenechat na příště!
Do plášťů vtkát dandysmus,
oči, žhnoucí jiskřiště.

Nad krásou dech promarnit,
drásat, toužit, trpět, žít
skrz prsty a mezi nimi,
mezi cizími i svými

zaplést vlasy, poplést hlavu,
hýčkat sny si, skolit slávu,
mezi davy, mezi stehny…
Deštík dravý, louky slehly

jako písmo z křivé linky.
Když se díváš na hodinky,
nachytat čas in flagranti,
zvolit všechny varianty.

Příležitost při nás leží,
máme na ni památku,
v našich dlaních do čtyřspřeží
čteme osud pozpátku.

Jako pohádku s dobrým koncem.

Podle ní čím starší budu,
tím silnější ideál
najde svoji amplitudu.

Vítr stěny rozšlehal
do prachových rozvalin.

Ale snílci zůstali.