Ticho lidského druhu

Sonáta v uších mi zní
Když hlasy oněmí
A ticho lidského druhu
V úžasu pro jednou
V jednotu se změní

Ten klid zaslouží si
Od všech pokolení
Úctu vyjádřit…

Musíme truchlit?
Trpět?
Abychom zvládli
Vlastní duše utišit?

Musíme v bolesti se brodit
Abychom dokázali žít?

Je pak čemu se divit
Že pln příkoří je svět?

Pln nabroušených vět
Našeho násilí…
Jak znásilňujem slova
Naše nitra, hlasy oněmí

Pak ticho lidského druhu
Mění se lehce i v mučení