Stezka hvozdem

Temná noc padá na krajinu,
svit slunce náhle bledne
a zákoutí jsou plná stínů,
mně je však jako ve dne.

Tiše projdu hvozdem šumícím,
nohy mé prokřehlé zazebou.
Vydám se až k malé vesnici
a stezku nechám za sebou.

Kdysi jsem tu cestu šlapala,
dlouho je, co jsem tu byla
tehdy jsem trápení neznala,
jak velel hlas srdce žila.

Zdější jsou pro mě neznámí,
i když jsem všechny znala.
Je snad čas radosti za námi?
Vrátit vše zpět bych si přála.

Mé vzpomínky již odvál čas,
proč tak rychle plynou léta?
Proč mladá poupata hubí mráz?
Jen planá růže dál vzkvétá.