Neposledně o lásce

Vzduch náhle zhoustnul a voní hlohem,
Ty jsi mi musel říct své krátké sbohem.
Jak hloupě mi náhle zněla tato slova,
světu vládneš Ty a já prohraji znova.

Ač není podzim chmurný, za okny lije,
do srce se vkrádá známá melancholie.
Je to snad úryvek vytržen z románu?
A zas to končí tím, že Tě zpět dostanu?

Ptám se hledíc do zrcadla, inu - kdoví,
mlčenlivá černooká dívka ale neodpoví.
Jak by také mohla, soucit žádný nemá,
proto se tak mračí, dělá, že je němá.

Tak plytké verše skládám, věnované Tobě,
co postrádají smysl i v této hloupé době.
A pak si vlastně řeknu, že celá tahle věc,
je hloupější než skutečnost, že nemiluji přec.

A ne - nikdy jsem nemilovala.