Beze cti - kapitola 14

» autorka: erestor
Seděl jsem u stolu a sledoval cvrkot. Hospodský přede mě postavil objednaný maso a korbel piva. „Dáte si eště něco, pane?“ Místo odpovědi jsem hodil na stůl měďák. „Kdo je támhleten chlápek?“ Všiml jsem si ho, sotva jsem vešel do lokálu. Seděl zády ke stěně a rozhodně nevypadal na zbožného prodavače odpustků. Byl o půl hlavy vyšší než já, ale to jsem jen odhadoval. Tvářil se, že se zajímá jen o svůj talíř, ale je mnoho způsobů, jak se dá koukat kolem, aby si toho nikdo nevšimnul. Znal jsem je taky. „Nevim! Je tady prvně!“ Sebral minci a odkvačil po svý práci. Hmm, mohl jsem si ušetřit prachy! Tohle jsem věděl taky!
Zamyšleně jsem se pustil do jídla. Žvýkal jsem pomalu a dumal, co dál. Když jsem sedlal koně, tak se ve stáji objevila Nika, aby se mě zeptala, jestli odjedu pokaždé, když na mě někdo zařve. Odsekl jsem jí, ať se stará sama o sebe! Měl jsem vztek! Holka jedna zatracená! Kdyby nebyla zraněná, tak by něco zažila! Nikdy sem neměl rád, když na mě někdo pořvával, zvlášť ne takovýhle pískle! Už jsem v životě viděl hodně, ale takhle vyděšenej, jako když jsem ji viděl ležet pod tím zpropadeným žebříkem, jsem ještě nikdy nebyl! Nejradši bych ji roztrhl jako hada a toho blázna potřeštěnýho jakbysmet! Jako by si pro ty šindele nemoh slízt sám! Copak je tak neschopnej?! Právě jsem dopíjel pivo, když se rozlítly dveře a dovnitř vešli dva chlápci v černých hábitech. Bezva, klika, že už jsem dojed, protože by mě hned přešla chuť. Přejeli místnost očima a zamračili se. Ani jsem se jim moc nedivil. Fakt tu seděly docela podivné existence!
„Hledáme jednu ženu! Jmenuje se Berena! Víte o ní někdo něco?“ Málem jsem spad ze židle. Že by obchodní partneři? Pozorně jsem se na ně zadíval. Noo, byli sice v tmavým, ale stín rozhodně nepřipomínali. „Zemřete, stvůry!“ Chlápek, na kterého jsem se prve ptal, se zvedl a plynulým pohybem tasil zbraň. Hosté kolem něho se okamžitě klidili z cesty s léty získaným cvikem. Já se pohodlně opřel a se zájmem čekal, co bude dál. „Bojujte!“ zamával mečem a vykročil k nim. Daleko se však nedostal. Jeden z nich pozvedl ruku a … z bojovníka zbyla jen hromádka popela, ze které se ještě kouřilo. Všichni jsme zůstali s hubama dokořán. Fíha, tohle nebylo pěkný! Ten druhej z nich se zadíval na hostinského. „Ukliď to tady! A hejbni kostrou!“ Oslovený málem zakopl o svoje vlastní nohy, jak se hnal, aby ten rozkaz splnil. Ruce se mu třásly, když toho odvážného reka vymetal ven ze dveří. Trochu zvláštní pohřeb, ale taková už je doba.
„Takže znovu! Hledáme Berenu!“ Byl docela neodbytnej. Hostinský se kolem nich pokoušel protáhnout za pult, ale ten větší ho popadl pod krkem. „Kde je ta ženská?!“ Pro přidání důrazu ho vyzvedl o pár čísel a nešťastníkovi se zaklinkaly nohy nad podlahou. „Lépe by se mu asi odpovídalo, bratře, kdybys ho postavil na zem!“ Silák to chvíli zvažoval a pak ho pozvolna pustil. „Mmmoc toho nevim, ale řiká se, že jí našli před pár měsícema mrtvou! Za městem … tam v kopcích, abyste rozuměli! Prej měla podříznutej krk! Taková nepěkná smrt …“ Bezděky pohlédl ke dveřím a asi mu došlo, že proměna v popel, taky nebude zrovna krása. „Víc nevim, na mou čest, že nevim! Vona sem skoro nechodila! Věřte mi, velectění pánové …“ Kdybych, já vůl místo obdivování jeho rétoriky, raději zmizel, udělal bych líp. Jenže, kdo mohl tušit blížící se malér? Jo, jasně, máte pravdu! Že bude průšvih bylo jasný, jakmile ti dva přišli! Taky už jsem řek, že jsem vůl, ne? „ … esli vo ní chcete něco vědět, tak se zeptejte támhle toho!“ Třesoucí se rukou ukázal na mě. „Bydleli spolu na statku … kousek od města!“ dodal snaživě.
Chlápci se zadívali na mě a já si pod stolem nenápadně uvolnil dýku z pouzdra. Nicméně, jsem zůstal klidně sedět. Taky kam bych se hnal, ne? Nechtěl jsem skončit jako tamten! Asi jsem trochu sentimentální, ale svůj funus jsem si představoval jinak. Neměl jsem žádnou konkrétní představu, ale určitě jsem nechtěl naplnit slova v prach jsi a v prach se zase obrátíš … „Tak kde je?“ zeptal se menší zakuklenec, když se usadili k mému stolu, samozřejmě bez mého pozvání! Ten větší zřejmě na hovory moc nebyl. „Kde je co?“ Nějak mi došlo, že se neptal na Berenu. „Tak ty nevíš?!“ Zamračil jsem se. „Heleďte! Bydleli jsme pod jednou střechou, i v jedný posteli, což asi tušíte, ale do pracovních věcí jsme se jeden druhýmu nepletli! Takže nevím, o čem tu mluvíte!“
Tipů: 8
» 23.03.12
» komentářů: 0
» čteno: 530(7)
» posláno: 0
Ze sbírky: Beze cti


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Beze cti - kapitola 13 | Následující: Beze cti - kapitola 15

© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.