Beze cti - kapitola 13

» autorka: erestor
Seděla jsem na lavičce pod oknem a škrábala brambory k obědu. Sluníčko svítilo a já se cítila skvěle. Konečně jsem našla skutečný domov. Aspoň mi to tak přišlo. Arnika se ke mně chovala jako máma a Timo s Danielem byli jako moji bratři. Jen s Randalem jsem si nevěděla moc rady. Byl starší než kluci, ale za otce se mi nehodil. Bylo by to prostě divné … „Hééj, děvče!“ Zvedla jsem hlavu a upřela tázavý pohled na střechu stodoly. „Ano? Chceš něco?“ Daniel se zašklebil. „Kdyby ne, tak tady nehulákám, jako na lesy, ne?“ Pousmála jsem. Nikdy si nenechal ujít příležitost něco okomentovat. Odložila jsem mísu stranou a vstala. „Tak co to bude, Dane?“ ptala jsem se, zatímco jsem si sušila ruce v zástěře. „Podej mi nějaký šindele, jo?“ Zadívala jsem se na obrovskou hromadu, která ležela opodál. „A kolik přesně jich chceš?“ Při představě, že bych mu je tam všechny měla ručně odnosit, mě jímala hrůza. „Jen pár, neboj!“ pokusil se mě uklidnit, ale mně to bylo jasné. „Jo, takže všechny, co?“ Odpovědí mi byl jeho halasný smích. S povzdechem jsem sebrala několik prkének a začala šplhat po příkrém žebříku za Danielem, ale moc vysoko jsem se nedostala. Zapletla se mi noha do sukně a já s polekaným výkřikem tvrdě dopadla na zem. V kotníku mi ošklivě křuplo a já ztratila vědomí …
Když jsem se probrala, tak jsem ležela ve svém pokoji a nade se starostlivě skláněla Arnika. „Tak už jsi zase mezi náma, Magdi?“ něžně mě pohladila po čele. „Holka, holka, co tě to jenom napadlo?“ vyčítavě se na mě dívala. „Dan chtěl, abych mu podala …“ vypravila jsem ze sebe s námahou. „Měla jsi ho poslat do háje!“ zazněl ode dveří Randalův naštvaný hlas. Arnika po něm vrhla přes rameno vzteklý pohled. „Nech toho! Už se stalo a odestát se to nedá! A navíc to byla nehoda, tak tu na ni neječ!“ zpražila ho zostra. Randal ji zcela ignoroval a zadíval se na mě. „Jak jsi na tom?“ Zněl kupodivu ustaraně, i když možná jsem si to jen namlouvala. „Všechno mě bolí …“ zašeptala jsem. „Tomu se nediv, holka! Byla to taky pěkná vejška, ze který jsi slítla!“ Arnika si mě soucitně prohlížela. „Máš štěstí, žes skončila jen se zlomeným kotníkem a pár modřinama! Vždyť ses mohla klidně zabít!“ Randal zřejmě považoval za nutné mi to sdělit. Jako bych si to já sama neuvědomovala! To mě naštvalo. „Měla jsem ho odmítnout, jo? A dívat se, jak se chudák dře, zatímco já nedělám nic? To ti teda pěkně děkuju! To si říkáš kamarád?!“ Neměla jsem ani potuchy, kde se to ve mně vzalo. „Chtěla jsem jen pomoct a nepovedlo se mi to! Ano, jsem nešika! Spokojen?! Tak, co kdybys teď vypadl a nechal mě na pokoji?!“ zaječela jsem na něj vztekle. Oba na mě užasle zírali, jako kdyby mi narostla druhá hlava. Randal několikrát otevřel ústa, aby něco řekl, ale pak je zase zavřel. Nakonec se beze slova otočil a odešel. A práskl za sebou dveřmi, až jsem měla pocit, že se otřásl celý dům.
„No teda …“ Arnika vydechla. „Máš odvahu, Magdi! Takhle na něj snad eště nikdo neřval … nebo jenom jednou!“ Něco mi říkalo, že měla pravdu. Najednou mi bylo do pláče. „Já to tak nemyslela …“ zadívala jsem se na ni očima plnýma slzí. Čekala jsem výčitky, ale ona se jen pousmála. „Nelam si s tím hlavu, Magdi! Dal je tvrdá palice a něco takového mu jen prospěje!“ „Zlobí se na mě, viď?“ vzlykla jsem. Mávla rukou. „Nemáš hlad nebo žízeň?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Tak zkus usnout, ano? Brzy zase za tebou přijdu!“ Poslechla jsem ji a zavřela oči …
Když jsem je zase otevřela, tak byla už skoro tma a na stolku vedle mé postele hořela svíčka. V jejím světle jsem si všimla Daniela, který seděl na trojnožce. „Promiň!“ řekl místo pozdravu. „Neomlouvej se! Nebyla to tvoje chyba!“ pokusila jsem se posadit, ale ostrá bolest, která mi vystřelila z nohy, mi v tom zabránila. „Počkej! Pomůžu ti!“ Jemně mě uchopil podpaždí a zvedl mě do sedu. „Au …“ sykla jsem procítěně. Rychle mi podal hrníček s hořce vonící tekutinou. „Vypij to! Arnika tvrdí, že to zmírní bolest!“ Opatrně jsem ochutnala a zašklebila se. „Jsi si jistý, že mě to naopak nemá zabít?“ Daniel polohlasně zasmál. „Věříme jí! Ten dryák chutná fakt odporně, ale můžu tě ujistit, že pomáhá! Nika se v bylinkách vyzná jako nikdo!“ Nadechla jsem se a statečně vypila celý hrníček. „Hele, Arnika říkala, že ses chytla s Dalem! Máš teda kuráž, holka, protože …“ Jeho hlas zazníval ze stále větší a větší dálky …
Tipů: 6
» 22.03.12
» komentářů: 0
» čteno: 541(6)
» posláno: 0
Ze sbírky: Beze cti


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Beze cti - kapitola 12 | Následující: Beze cti - kapitola 14

© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.