TROJICE

I.

Napadají mne myšlenky.
Chci ochranku.
Jednou mne přepadl Strach.
S pistolí v ruce, podotýkám.
A střílel si z Tebe?
Jo, ale nikdy to nebylo k smíchu.
Ještě to tak, panebože.


II.

Stojím u domu.
Zazvoním na domovní zvonek.
Nikdo neotvírá.
Zkusím to znovu.
Žádné kroky ke dveřím.
Žádný hlas. Nic.
„Tomu už odzvonilo, mladej,“
říká stará paní, co jde kolem.
Vypadá jako čarodějnice.
„Je v záhonu.“
„Nevěděl jsem, že má zahradu.“
„Jestli měl, to nevím mladej.
Zítra má desátý výročí.“
„Pravda, neviděli jsme se dlouho.“
„Ano, už deset let to bude“
říká s povzdechem.
Dívám se za starou paní.
Vidím její záda. Jsou křivá.
„Co mu dáte? K výročí?“ dodám hlasitěji.
„Kytici na hrob, ty měl vždycky rád“.
A já až teď pochopím svoji debilitu.


III.

Řve jako bájná siréna.
Vypadává jí hlas.
To já ale vždycky
volám na poplach.
A někdy hodiny
houkám, aby si
sousedi mysleli,
že je to sanitka,
a když vyjdou
před dům
a nikde nic,
mají se ještě
za větší blázny,
když jim pak vyprávím
jak u nás zase
houkala rychlá
a měla naspěch.