Den blbec

DEN BLBEC
Otvírám opatrně pravé oko. Pohled na budík ve mé vyvolává paniku. Zaspal jsem! V noci vypnuli proud a ten elektrický blbec nemaká. Mobil mě, samozřejmě nevzbudí. Spím jak zabitý. Rychle vyskakuji z postele. Cestou do koupelny zakopnu o psa. Omluva a podrbání mě obírají o drahocenný čas. Záchod, sprcha, zuby. Snídaně nebude. Letím ven. Auto není vidět pod vrstvou sněhu. Shazuji sníh koštětem a dobývám se do zmrzlého vozu. Startér několikrát sténavě roztočí motor a ten naskočí. Kvůli špatné baterce jsem přišel pozdě nedávno. Topení dělá co může, ale stejně musím ven a škrabu skla..
„Jistě, pane doktore, to se může stát každému, že zaspí. Jasně. Jenže když zjistíte až v autě, že máte mokré nohy a to jen proto, že jste v bačkorách, že jste si nechal klíče od auta na stole v kuchyni, když jste se vrátil přezout. Že vám znovu zamrzla okna a došla náplň do ostřikovače. Že na první křižovatce po cestě, stoji dvě nabouraná auta a nelze je objet. Že když konečně dojedete do práce, na vašem oblíbeném parkovacím místě stojí auto člověka, kterého vůbec, ale vůbec, nemůžete vystát, tak jistě, pane doktore, uznáte, že ten den, nezačal nejlíp.
Ne. V práci se šéf smířil s tím, že jsem přišel o hodinu později, celkem klidně, jen brblal něco o prémiích. Ne, že bych někdy nějaké dostal. Makal jsem, hladový a naštvaný, jako šroub, až do oběda. V závodní jídelně jsem zhltnul to, čemu tam říkají vydatná strava. Nebýt toho, že mi nějaká ženská nalila půl své polévky za krk, vše by bylo ok, jak říkají Rusové. Pak jsem zase makal až do půl čtvrté. Když jsem došel k autu, ležel na něm sníh..Naložil jsem dva spolujezdce. To ano. Chtěli vysadit na Růžku. To je restaurace, do které chodí. Ne. Já tam nechodím. No byl jsem tam dvakrát, nebo třikrát. Ne. Minulý týden. No dobře. Chodím tam. Pěšky. Většinou. No, zaparkoval jsem hned u hospody. Ani nevím jak, ale najednou jsem seděl u stolu, a před sebou měl pivo. Ne. Tvrdý já nepiji. Vodku? No. Byly tam nějaké. Kolik? Ani nevím. Když Karel zavíral, tak jsme přece museli jít domů. Ne. Opilý jsem se necítil. Jel jsem pomalu. Špatně jsem viděl přes ta zamrzlá okna. Ne neviděl jsem ji. Ani jsem nečekal, že půjde tak pomalu. Osmdesát, že jí bylo? To je mi líto. Jenže pochopte. Já jsem v tom nevině. Byl to prostě DEN BLBEC.