Ucho

Ucho

Onehdy jsem se vzbudil ještě v noci. Všude byla tma a já, ač jsem se snažil, už jsem neusnul. Vstal jsem tedy, opláchl se a uvařil si kávu. Pustil jsem si rádio, ale protože jsem nechtěl vzbudit děti, zase jsem je vypnul.

Já totiž mizerně slyším. Částečně svou vadu zakrývám tím, že odezírám, z části úbytek sluchu nahrazuji naslouchadlem. To však nosím nerad. Je sice kvalitní a opravdu mi zlepší sluch, ale potom slyším vše. Za léta, kdy jsem jej neměl, jsem si odvykl spoustě zvuků. S naslouchadlem je slyším a lekám se jich. Necukám se. Jen se je snažím identifikovat a to mne mate. S tím „umělým uchem“, jak mu říkám, se příliš soustřeďuji na to, co slyším.
Myslím si, že je to, alespoň v mém případě, na škodu. Naslouchání spotřebuje mnoho mé energie na úkor ostatních smyslů. Za ta léta částečné hluchoty jsem si navykl identifikovat prostředí jinak. Jinak se i chovám. Uvedu příklad: když s někým mluvím s nemám „ucho“, dívám se mu do obličeje. Musím odezírat. Moji přátelé znají mou vadu a tak se ke mně otáčí tak, abych jim viděl obličej. Já při tom nejen odezírám z jejich úst, ale také vidím mimiku obličeje, oči. Mých pár přátel si vypracovalo takový fortel v přesné artikulaci, že a ně s obdivem zírám.
Možná, že přicházím o mnoho, když nenosím „ucho“ běžně. Mohl bych slyšet, co si lidé povídají v trolejbusu, ve frontě u pokladny, za mými zády. Já se raději dívám. Dívám se a neposlouchám. Vidím děvčata, jak jdou z plovárny. Mladá, hezká. Povídají si něco, smějí se. Svítí slunce, ale je trochu zima. Nemám „ucho“ a tak se dívám. Kdybych měl „ucho“, slyšel bych, jak se zepředu i zezadu ozývá rachot strojů na všech možných stavbách, slyšel bych, jak vrže podlaha po které chodím, slyšel bych, jak na sebe na stadionu pokřikují sportovci. Ale také bych slyšel, že ta děvčata mluví tak, že by se za to styděl i hostinský Palivec. Kdybych měl „ucho“, byla by zima a ani to slunce by nebylo nic moc.
Bez „ucha“ jsem v takové malinko jiné realitě. Takové jakoby měkčí, jednodušší, snesitelnější. Není to chvála hluchoty. To v žádném případě. Kdyby se mi líbilo, že neslyším, nikdy bych do „ucha“ neinvestoval dost podstatný peníz. Je to o tom, že je vždy něco za něco. Cítím obdiv k lidem, kteří dokáží s hluchotou žít celý život. Částečná hluchota je něco jiného. Ona vás sice obtěžuje, musíte se více rozhlížet než jiní. Musíte mít mnohem hlasitěji puštěné rádio, televizor… vy však máte řešení. Máte „ucho“. Když si jej nasadíte, zapadnete mezi ostatní a kdo to neví, nic nepozná. Máte možnost nosit „ucho“ pořád. Já to nedělám. je to ode mne asi trochu sobecké, ale já tím pádem slyším jen to, co chci. jako v případě těch dívek.
Můj svět je jednodušší a také bohatší. Mohu si přemýšlet v tramvaji i ve frontě. Neslyším nadávky řidičů na chodce a naopak. Neslyším slova, která nechci slyšet. Neslyším sice také, jak zpívají ptáci, ale to bych, uprostřed města, zřejmě neslyšel stejně. Když na procházce v lese stoupnu mezi stromy a chci slyšet les, tak jej slyším. Jsem naladěn na to, abych slyšel. Soustředím se a slyším zpěv ptáků, šumění lesa, slyším dupot polekané srnky. Zjevně ty zvuky nevnímám jen ušima. Zvuky mi prostupují povrchem hlavy přímo do mozku. Jasně, je rozeznávám. Je to jako koncert. Akustika mi dovolí slyšet krásnou muziku i když bych souseda vedle mne neslyšel, pokud bych se na něj nedíval.
Naštěstí jsou místa a chvíle, kde mluvit je nemístné. Z těchto mých úvah vyplývá, alespoň pro mne, že má vada, tedy nedoslýchavost, je kompenzována. Tudíž – je sice vadou , ale dá se s ní žít. dokonce i bohatě a zajímavě.

To rádio jsem si znovu nepustil. Mizerně slyším a vzbudil bych děti…