s příchutí...

panoval mrazivý chlad
bohové se vysmívali modlitbám králů
i pasákům krav
a vítr rval šaty
jako nedočkavá milenka…

zkoušel jsem pohledem
proříznout divou stěnu
a s rysy tváře ukryté za vousem
černým jako onyx
vyhlížel jako starý kořen
proti kterému žula vypadá
ošemetně a nestabilně...

pak se mlha zachvěla
zvlnila
a roztrhla jako závoj
sfinga s očima leštěných granátů
jako by se pohnula
a já otevřel paže ženě
co popíjela oheň slunce...

má Samarix
dáš mi doušek?
chtěl bych nasáknout...

její perlivý smích
jako třpytivé drahokamy
v kulové hvězdokupě
vyděsil hejno vran
a s divokým bitím křídel
se snažily vzlétnout...

pane
vy máte u mne naději
asi takovou
jako německá armáda
když dorazila v prosinci
po bleskovém pochodu
ke Stalingradu
v domnění
že vánoce oslaví v Moskvě...

já ale nedal šanci neúspěchu
objal ji
a nechal se pohltit
by mne očistila
a dočista přetvořila…

cítím
jak jsem sežeháván
černám a olupuji se
krev se vaří
a mění v páru
bezbolestně sílím
žiju
v novu
a sloupec kouře
se kroutí a zmítá
jako ta jemná příchuť věcí
co přijdou…