Sen

Nevěděla ani proč mu volá, ale skoro automaticky vytočila to číslo, které pro ni už dlouhou dobu bylo tabu. Překvapilo ji, že to zvedl téměř okamžitě. A hned se také samozřejmě ptal, co se děje… „Dlouho ses neozval, ani nenapíšeš, tak ti volám. Jak se máš, neruším tě?“ „No ne, v pohodě, zrovna tu sem s kámošema, ale to vůbec nevadí.“ Slyšela zas jeho příjemný hluboký hlas, ty zvláštní a jedinečné obraty, které používal jenom on. Připadala si, jako by se zas vrátila o nějaký čas zpátky, jakoby spolu opět chodili. Nikdy nevěděla o čem mluvit, a na tom možná jejich vztah ztroskotal. Nyní si však povídali skoro půl hodiny. Neuvěřitelné! Byla šťastná, zároveň si však uvědomila, že by měla končit. „Promiň, nejspíš už zavěsím, dochází mi kredit.“ A bez jakéhokoli čekání na odpověď, prostě zavěsila. Sama nechápala proč to tak udělala. Možná se prostě nechtěla loučit, chtěla si v hlavě uchovat tu vzpomínku, že je vše v pořádku. Náhle na ní někdo zavolal.

„Tak jdeš už? Měla by ses připravit, za chvíli tam máme být!“ Ten hlas zněl netrpělivě a naléhavě. „Tak honem, takhle se ani nestihneš oblíct, všichni na tebe budou muset čekat!“ Přišla do obýváku a viděla ty bílé šaty, do kterých ji chtěli navléknout. Měla se vdávat! Vůbec nevěděla proč a za jakých okolností k tomu došlo. Byla úplně mimo. Náhle se přenesla v časech kousek dál. Bylo už po svatbě, všichni šli odtamtud… Odkud vlastně? Ani nevěděla, kde se to odehrávalo a jak to probíhalo, propásla celou svojí svatbu. Co si však uvědomila určitě, bylo to, koho si vzala. Byl to bývalý přítel její kamarádky. Téměř nejlepší kamarádky. Chodili spolu tak dlouho a pak se rozešli. A najednou si ho brala ona. Aniž by spolu měli nějaký vztah. Rozbrečela se…

„Co se děje?“ Ptala se jí její sestra. „Nevím, proč sem se vůbec vdávala, je to hrozně brzo a ještě ke všemu zrovna s ním.“ „Jo kámoška vybrala sis to sama, počkej na svatební noc, pak mi řekneš, jaký to bylo.“ Řekla ještě a mrkla na ní. Jakoby jí vůbec nevadilo, že si vzala jejího bývalého přítele. „Vždyť si přece říkala, že je to tak dobře, že je to rozumné. A navíc aspoň umí vařit, takže neumřete hlady.“ Chlácholila ji sestra. Ale ona ne a ne se utišit. Mezitím došli domů. Ona stále seděla na křesle a brečela. Byly marné všechny rady a utěšování. Do toho všeho jí přišla smska. Psal jí on! Její přítel z Moravy. S hrůzou si uvědomila, že nic neví… Ona se vdala a on si nejspíš stále myslel, že jsou spolu. Ale proč se vlastně vdala za jiného, když milovala jeho. V myšlenkách jí napadlo, že ho musí, co nejdříve navštívit, stýskalo se jí. Ale stále tu bylo to, že byla vdaná! Proč? A jak se to vlastně stalo…?

Pomalu otevřela oči, trochu nejasně si uvědomovala obrysy jejího pokoje. Byla tedy doma. Zpět v realitě a právě se probudila z děsivého snu. Zhluboka se nadechla a zase vydechla. Ještě dlouho se z toho nemohla vzpamatovat. Proč se jí vůbec něco takového zdálo. Na utvrzení, že to skutečně bylo smýšlené, se podívala na mobil. Ano byla tam smska od jejího přítele. Vše bylo v pořádku. Díky bohu!