Nastal čas

Tak jsem se pokusila napsat taky nějakou povídku... Už hodně dlouho jsem vlastně nic delšího nenapsala, poslední dobou jen samé básničky, tak snad tohle není úplně k zahození... Název možná úplně neodpovídá, ale prozatím to nechám tak jak to je...
» autorka: Jíťa
Stála tam u okna a hleděla do zahrady. Byl to vlastně široký rozhlehlý park, tu a tam osázený květinami, jinde zase stromy. V myšlenkách se vracela ke svému dětství. Kolik toho tady jen prožila se svou rodinou a svými sourozenci. Vzpomínala, jak se se sestrou častokrát procházely parkem a jen tak si povídaly. Nebo jak jindy hrála se svým bratrem na honěnou a jak se učila vyšívat a hrát na klavír v tom malém spoře zdobeném salónku v levé části křídla jejich zámku. V jejím srdci byl žal, i když na tváři se jí zračil lehký úsměv.

Náhle k ní jakoby z dálky dolehl hlas. Trochu ji polekal, neboť byl zvýšený a zněl netrpělivě. „Souhlasíte s tím tedy?“ Zeptal se dotyčný a ona si uvědomila, že vůbec neví, na co se ptá. Celou dobu byla myšlenkami jinde, a teď nevěděla o čem je řeč. Pokoušela se vzpomenout si, zdali se jí nevybaví alespoň něco, čeho by se mohla chytit. Zatímco přemýšlela, tázal se dál. „Vypadáte zděšeně má drahá, děje se něco?“ Věděla, že teď už musí něco odpovědět. Bylo by neslušné a taky podezřelé, kdyby ho nechala ještě déle čekat. „Promiňte, jsem možná jen trochu unavená.“ „Potom byste si měla pořádně odpočinout. Cesta bude dlouhá.“ Cesta! Najednou jí došlo, že tu celou dobu mluvil o jejich společném odjezdu na jeho panství.

Ano byla tu ta chvíle, kdy se musela se vším rozloučit a opustit to tady… Proto ty vzpomínky! Už jí to došlo. Po všechen ten čas se snažila na to nemyslet, ačkoli dobře věděla, že jednou to musí přijít. „Máte doufám sbaleno?“ „Jistě…“ „To jsem rád, vyzvednu vás tedy zítra ráno, jak jsme se domluvili.“ „Ovšem. Budu připravena.“ Odvětila a lehce se usmála, aby dala najevo, že je vše v pořádku. Ve skutečnosti to tak ale nebylo. Nemohla se smířit s tím, že odsud odjede pryč a bude daleko od místa, kde vyrůstala a kde to má tak ráda. On se však po těch slovech otočil a už byl pryč… Netušil vůbec nic, jako vždy si ničeho nevšiml, a tak snad ani nezahlídl, že měla při loučení slzy v očích.

Znovu se zadívala do parku, k tomu altánku, který pro ni tolik znamenal. Vždyť právě u něj se toho tolik stalo. Tam chodila pokaždé, když měla špatnou náladu, když se s někým pohádala, když něco doma nebylo v pořádku. Bylo to zkrátka její útočiště. Taky zde trávila dlouhé chvíle se svou sestrou, když si sdělovaly důvěrné věci a nechtěly, aby je přitom někdo slyšel. A konečně právě tady ji její vyvolený požádal o ruku… Nyní už jí kanuly po tvářích celé proudy slz a ona je nedokázala zastavit. Vlastně se o to ani nesnažila. Rychle vyběhla ze zámku a utíkala se skrýt do altánu, kde doufala, že ji nikdo nenajde.

To jí však úplně nevyšlo, neboť za ní po chvíli přišla sestra. Nebylo potřeba nic vysvětlovat. Věděla přesně, o co se jedná. Vzala svou důvěrnici kolem ramen a něžně ji objala. Byla to krásná a přitom tak smutná chvíle. „Budu za tebou jezdit a ty zas budeš navštěvovat mě, co to půjde. Neodjíždíš přece na druhý konec světa.“ Chlácholila ji a nadále pevně svírala ve svém náručí. „Já vím, ale i tak se mi bude moc stýskat.“ „To je pochopitelné, sestřičko, ale máš přece Edwarda ráda ne?“ „Jistě, miluji ho nadevše!“ „Tak vidíš. Budete žít spolu, brzy přijdou i děti a ty si zvykneš na nový domov a novou rodinu.“ „Tohle všechno vím Eleanor, jen je těžké se tu se vším rozloučit.“ „Však se neloučíš navždycky. A neboj se, budu u vás tak často, že ti brzy začnu být protivná.“ Zasmála se Eleanor, a podala sestře kapesník na osušení slz. „Když myslíš… Ale ty se mi nikdy nezprotivíš, vždyť víš, že tě mám ráda.“ „Samozřejmě, že vím, já tě mám též ráda, a proto zůstaneme navždycky spolu.“ „Asi máš pravdu. Měla bych se jít připravit na odjezd.“ „To by si měla a hlavu vzhůru sestřičko, si přece šťastně vdaná! O tom si mnozí z nás mohou nechat jen zdát.“ Řekla, a ač se snažila o veselý tón, bylo patrné její roztrpčení.

Neměla takové štěstí jako její sestra. Už brzy si měla brát mládence ze sousedního panství. Sice to bylo blízko, ale rozhodně se nejednalo o sňatek z lásky. Jejich otcové se dohodli již dříve, že své pozemky spojí a vytvoří tak jednu velkou usedlost. „Ale no tak, vždyť pan Learny není tak špatný. A aspoň to budeš mít blízko domů.“ „Není vůbec hezký a je hrozně konzervativní. Víš sama dobře, že takové typy nemám ráda. A ani trošku by mi nevadilo odjet někam dál. Tady je člověk věčně pod dohledem. Trocha svobody si neužije.“ „V tom jsme každá jiná. Kdyby to tak šlo, že bychom si to vyměnily.“ Povzdychla si a poté se obě odebraly zpátky do zámku.
Tipů: 8
» 20.03.12
» komentářů: 5
» čteno: 554(9)
» posláno: 0


» 21.03.2012 - 07:26
Tak tohle má naprosto úžasnou atmosféru. Je v tom skvěle cítit ta nostalgie, jako by se z písmenek přenesla přímo do skutečnosti. Skutečně se mi to velmi líbilo.
» 21.03.2012 - 14:20
Hmm opravdu velmi pěkně, čtivě psáno:))
» 21.03.2012 - 22:17
Dobře se mi četla, ST.
» 21.03.2012 - 23:56
Nezlob se, ale nějak se mi zdá, že je to trochu kopie románů. I když je to pěkné.
» 23.03.2012 - 13:21
Hmm!

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Čekání | Následující: Sen

© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.