Posel

Pero a pergamen,
hořící svíce,
prožité životy,
znamení lvice.
Ke stolu usedá
s únavou váhy centu,
hlavou myšlenky se honí
bolestí proher,
vůní sentimentu.
Ve zpocené dlani
prsten s kamínkem,
vzpomínka na milého,
před rokem beze stop
ve válce jí zmizel,
myšlenka neodbytná
drásá do živého.

Na papír ruka
verše klást by měla,
však touha se slovy se bratřit,
jindy podnětná a smělá,
dnes jako klubko hadů
syčí zmatkem noci,
žena je tu sama,
sama, bez pomoci,
bez laskavých dlaní,
co radost nesou duši,
a jenom stíny sklenice
s vínem barvy krve,
ten odstín smutku sluší,
své paní teď se klaní,
když závan vzduchu
v knotech plápolá.
Příběhy let prošlých
hrnou se a ryjí
v nekonečných jehlách,
stále dokola.

Beznaděj a bolest
v jejím nitru hlodá,
čpí přítmím pokoje,
v plen hozena je démonům,
jak zbrojnoš bez zbroje,
smutek kladivem ji zdrtil,
vrhl do tenat,
jen sněhu orkán za oknem
už věstí slunovrat.

Náhle tíhu srdce
hlomoz přehluší,
za dveřmi kdos stojí,
buší neodbytně,
snad žádá přístřeší...

Jsem starý voják, paní,
k domovu po cestách
záští světa kráčím,
bloudím v temnotách,
i nenávistná bouře
zle mne uchvátila,
jako dravce dráp,
jak mysl potměšilá,
jsem nemocen a hladov,
však posel dobrých zpráv.
Člověk pro vás nejdražší
je v bezpečí a zdráv,
k vám domů brzy
zpět se navrátí.
Zde máte jeho list!
Zas oči se vám rozzáří,
až budete jej číst.