Závidím

Zdráhal se vejít do vlastních snů,
ten muž tiše padající do prázdna.
Zavírá oči přemáhá únavu
a jen pár chvil ticha je tu pro blázna.

Sám sobě vadí v těchto chmurných dnech,
ten básník kterého nikdo nechce číst.
A smutek je ve všech jeho dopisech.
Jen smrt je dosud nepopsaný list.

A tak sám v cele bez oken,
touží po křídlech aby mohl létat.
S hrstí prášků když se rodí den,
znovu se stává králem svého světa.

Přišel mi jeden z jeho dopisů,
je v něm překvapivě mnoho krásných vět.
Je mi smutno pokaždé když si ho čtu
a závidím bláznům ten jejich svět.