NEDOPORUČUJE SE

je těžké býti ČLOVĚKEM
» autor: ještěr
Dítě pralesa
Jsem dobrodruh toulající se jihoamerickou krajinou. Prolézám hory, prales, hledám zbytky indiánského bytí. Všeobjímající prales je schopen cokoliv pohltit během několika roků. A já jsem zde po několika staletích.
Naštěstí si velmi dobře rozumím s místními lidmi. Pochopili, že jim nechci ani ublížit, ani znesvětit jejich minulost, že se spíše zajímám o jejich moudrost a znalosti.

Stalo se to, jak to bývá, že jedno neposlušné a zvídavé děvčátko mně následovalo do pralesa. Věděl jsem o něm i o znalosti dětí místní přírody, neměl jsem o ně strach.
Sekám, sekám, když tu se ozve dětský výkřik a pláč. Vrhnu se zpět po zvuku. No paráda! „Co Ti je?“
… pláč.
Ach, jo zlomená nožička, dobrých 15km od první zdravotní stanice.
No co, jsem mužem činu. Dlaha z větve, liány a moje tričko na znehybnění, kapka silnějšího moku na bolest. Udělal sedátko, posadil na záda a mašírovali jsme. Spěchal jsem.
Dost trpěla, po chodníku jsme nešli, džungle je samý kopec. Sem tam zastávka.
„Tu máš, slupni to,“ dávám ji hroznový cukr. „A zapij to, Co Tě napadlo jít za mnou?“
„Víš, seňore, ty vždycky něco najdeš a já chtěla také, jsme s mámou samy“.„J
á vím, ale stačilo říct, víš, že to nedělám jenom pro peníze…“
„Já se styděla“
No nic divoško, musíme jít, ať to stihnem za světla, nechci být přes noc v pralese, zítra bychom mohli už řešit pěkný zánět.
Stihli jsme to tak tak, lilo ze mě jak z vola, stanice na dohled. Už se stmívalo. Doktor už byl doma.
Nechal jsem ji řádové sestře a šel pro doktora.
„Nechte to na zítra, seňore, holka to vydrží, tady jsou zvyklí na bolest, vždyť je to Indiánka.
Zpražil jsem ho pohledem a má mohutná postava se vzpřímila.
„Pane doktore, vím, že jste hodný člověk, a že půjdete ihned pomoct!“
Nevypadal jsem, že chci žertovat. Pochopil.
Aby byl rychlejší, položil jsem na stůl pár bankovek a řekl:“ Na sádru…“
Uklonil se, narovnal brejličky, vzal tašku a za chvíli jsme tam byli.
„Tak co moje malá holčička, zašvitořil doktor, dáme to hned do pořádku.“Dal, byl šikovný, i rentgen udělal.
Sestra se na mně podívala pátravým pohledem. Jak se staral o tuto indiánku, nebylo standardem, dokonce se neptal na peníze. Usmál jsem se na ni, sáhl do kapsy, dal ji pár bankovek do ruky a řekl:
„Kupte těm nejmenším nějaké dobroty, až budete ve městě.“
Nožičku narovnal, zasádroval, žádný zánět, paráda.
Druhý den jsem využil první místní povoz, který směřoval kolem její vesnice. Tam už bylo pozdvižení, ženské si mysleli, Bůh ví co, když jim začala vypravovat, jak jsem ji nesl a kam, spráskly ruce, v ten okamžik jsem byl v obležení, pochvaly a i dobroty.
Až to opadlo, přišel za mnou stařešina a povídá: „Že jsi takový, ukážu Ti něco, co nikdo neviděl od Kortézovy doby.



Přístav bohů
Vzal mě druhý den do pralesa, kde jsem byl snad 20x. Vtom odbočil a vsoukal se pod padlý strom, kde se objevily kamenné schody. Jo prales, ať děláte, co děláte, schová cokoliv.
Před námi se otevřela chodba. Rozsvítil jsem baterku. Něco tak zachovalého jsem dlouho neviděl. Každý kámen přesně opracován a vsazen k druhému tak, že by žiletku mezi ně nedal. Byla asi 15m dlouhá. Najednou končila, před námi skála. Říkám si:“Co to má znamenat?“, ale Indián šáhl na skálu, něco zavrčelo a skála se otevřela. Před námi byl sál. Vše se rozzářilo.
Kdybych nebyl tak dlouho dobrodruhem, tak bych asi omdlel.
Před námi byla laboratoř neznámé civilizace. Uprostřed se vznášelo těleso struktury skla, válec, jehož špičky byly zkoseny jako kulka.
Indián se dotkl válce, v ten okamžik se stalo něco neuvěřitelného. Černé těleso se rozsvítilo, přístroje zablikaly, celá laboratoř, nebo co to je, se dala do chodu.
Zíral jsem jako jojo, pak ze mě vypadlo: „Co to proboha je?!“
„To je přístav Bohů do příchodu bílých lidí, vždy šest vyvolených Bohem, každý měsíc odešlo za ním.“
No to je úžasný, ale co s tím mám udělat?, vůbec nevím, jak to pracuje…“
„Podívej synku, naše vesnice je chudá, Ty jsi prokázal, že jsi správný chlapík, zavolej těm hochům z NASA, oni mají peníze. Ty můžeš být slavný a naše vesnice se postaví na nohy!“
Co Vám mám povídat, bylo to martýrium. Nejdřív mně nevěřili. Až uviděli fotky, zbledli a ztratili řeč. Potom zase mluvili jedem přes druhého.
Po určitém vyjednávání a velmi slušné částce, kterou jsem předal stařešinovi, došlo k jásotu a veselí.
„Říkám stařešino, zase taková výhra to není, jak se rozkřikne, přijedou vojáci a bude mazec.“
Našli jsme způsob klidného zvládnutí situace. Amíci přilétli postupně jako turisti a hledači pokladů, což bylo naprosto běžné.
Vzal jsem je tam, byli naprosto v šoku. Po týdnu se jim podařilo pochopit, k čemu to je. Je to starověký teleport lidí někam a my máme štěstí, že modul je v přístavu. Nemůže to letět daleko, kyslík vydrží maximálně 6 minut.

Tunelem do neznáma
„Dobrá, pojedu s Vámi, mám vojenský výcvik, zadruhé jsem zvědavý a za třetí, chci mít vše pod kontrolou. Zbytek týmu je na Vašem rozhodnutí.“
Chtěli tam přidat kyslík v nádobách, ale systém začal varovně houkat, nic cizího nesnesl.
Nasedli jsme, dveře se zavřely a zmizely. Hmota se stala jednolitou a ztmavla. Trhlo to s námi…
Jak dlouho jsme letěli nevím… čas se zastavil, hodinky nefungovaly…
Zhouplo se to jemně, stěny se staly průhlednými. Stroj doklouzal k nějakému zařízení, připojil se a my pocítili čerstvý vzduch. Vznášeli jsme se asi 2 metry nad zemí.
Rozhlédl jsem se a uviděl krásnou krajinu nějaké planety. Rostly tu jiné kytky, pod námi nádherná zelená louka a nad námi svítilo slunce a čistá modrá obloha…
Po cestě, která vedla k připojenému zařízení, přišly nějaké bytosti. Usmáli se na nás, pokud se to dá tak říct, a v mozku se objevila telepatická věta:“Už zase létají, měli dlouhou pauzu, tihle jsou jiní“
Podivil jsem se, jak si to mohou pamatovat, neprojevil jsem se a zachoval mlčení.
Mí spolujezdci také koukali, ale byli trochu divní. Pochopil jsem:“Vybrali agenty“.
Obloha se zatáhla. Potemněla.
Na obloze se objevila obrovská kosmická loď zakrývající celý obzor. Nehlučně se pohybovala prostorem. 100m od nás se zastavila.


V těžební lodi třídy C 2078
Ozvalo se v našich myslích: „ Poslední transport z planety 358451. Zavřete a zničte zařízení teleportu.“„Hloupí Amíci, mají po žížalkách.“ Při těchto informacích jsem se usmál, ale mezi nimi vznikla panika.
Ozval se hlas, ani přátelský, ani nepřátelský, takový plechový, nicméně bylo mu rozumět.
„Během Vašeho krátkého letu jste byli na lodi naprogramováni. Každý z Vás má právo po splnění Vašich úkolů na měsíční rentu 7000 šekelů až do Vaší smrti.“(pak jsem se dozvěděl, že k ukojení veškerých potřeb na lodi stačí 700 šekelů na měsíc)
„Toto je speciální těžařská loď třídy C 2078, na Vaší planetě těžila uran, tady těží zlato. Za odměnu dostávají obyvatelé planety jídlo a zaměstnání.“
Mně byly přiděleny zbrojní systémy. Byl jsem překvapen, jak jim rozumím, výbavička, která by mohla jednou salvou rozmetat planetu. Nechodil systém laserových děl, jedna sekce pořád neměla správnou hybnost. Ať jsem dělal co, dělal, nechodilo to. Vzal jsem si fešácké montérky a rozdělal to posledního šroubku.
Dřel jsem týden jak otrok, pořád nic, stojím u lafet, opřu se o stěnu a najednou dvířka. Vsoukal jsem se tam, bylo tam přítmí, posuvný mechanizmus. Mezi posledními zuby mechanismu něco bylo. Vytáhl jsem to a uslyšel, jak systém hlásí:“Vše OK, vše OK“
Dokázal jsem to. Mám důchod! Vše před sebou!
Ale co to držím v ruce? Dětská panenka! Vzal jsem ji na světlo. Hnědé skvrny – jak od krve!
Vzal jsem silné světlo. Plno dětských kostřiček.

Mezi lidmi
Našel jsem zubožené, špinavé potomky lidí.
„Co se Vám stalo?“
„Náš Bůh nám slíbil, že když půjdeme s ním, staneme se slunečními služebníky, za službu se budeme mít dobře, místo toho jsme dřeli od rána do večera a třídili jsme zlatorudnou rudu na stroji, který ji zpracovával. Nejhorší bylo, že jsme museli děti zavírat, náš bůh je neměl rád, nakonec zmizeli, ale nevíme kam.“
Neřekl jsem ani tak ani tak. Tak Bůh, tenhle nižší velitel úseku řízení zpracování rudy. Ale čtvrté úrovně… Měl nádhernou ženu, tizianové vlasy, krásné pevné tělo, divoška.
Říkám si:“Tobě se pomstím…“ Využil jsem peněz a dostal se na čtvrtou úroveň.
Poprvé jsem slyšel:“Systém nedoporučuje stýkat se s bytostmi nižší úrovně.“
Ano, pozemšťané se mi nyní zdají ubozí, ale nikdy nezapřu svůj původ.
Svedl jsem ji. Využil lidské prohnanosti. Byla krásná divoká, chtivá sexu. Zuřil, to jsem potřeboval. Jsem přece specialista na zbraně…
Chudák, měl nehodu, kdo by to řekl, zabloudil do míst, kde neměl nic dělat, a laserové dělo ho přitlačilo … byl na místě mrtev. Na místě, kde vraždil.
Byl jsem s ní dva roky. Byly to dny i noci plné vášně, sexu, rozkoše. Šikovně jsem ji předal mladému ambicióznímu milenci…

Vyšší bytosti
Okouzlila mě štíhlá, skoro průsvitná bělovlasá, stále mladá Plejáďanka. Použil jsem opět svých peněz… Opět jsem slyšel:“Systém nedoporučuje stýkat se s bytostmi nižší úrovně.“
Nádherný vztah. Učitelka. Vkládala do mé mysli vzpomínky naší Země. Jejich obsah byl neuvěřitelný, plně jsem chápal, proč jsem na páté úrovni. Bylo to neuvěřitelné spojení moudrosti, ale i sexu. Přesto jsem pocítil strašné osamění. Bloumal po lodi a smutně přijímal osud osamělého.
Hlavu položenou v jejím klíně, hladila mě a každý večer vyprávěla:
„…Na Vaši zem přišly bytosti, aby pochopily život v hmotě. Byly krásnou ozdobou Gayi. Ráj v Edenu. Doslova se opájeli touto zkušenosti. V horninách, ve vodě, v sopce…
Zažívali hlad, žízeň, strach, láska získala jiný rozměr, rozkvetla a začala vonět, smrt a narození v toku reinkarnace je nesmrtelností v čase a prostoru.

Potom přišli Bohové…. Jací Bohové? Ukrutné a všeho chtivé bytosti, neštítí se ničeho. Změní DNA a vytvoří opici s kapkou božího mozku, aby mohlo přijímat rozkazy. Do vínku ji dají strach a sex. Život podmíní prací. Plození potomků je šílené. Musí upravit i genetiku rýže a pšenice. Zkrátili věk těchto bytostí, aby si nevzpomněli…

Původní bytosti se stali otroky, stali se mluvící věcí, vedle věcí mlčících a bučících.
Bohové vytvořili sféry vlivu a rozdali sliby, že někteří se stanou Bohy, o to je to horší.
Tento systém funguje do dnešní doby. Plození nepřestává… nikdo neodstranil genetickou anomálii.
Boží mozek se projevuje pouze v invencích vědy a umění. V okamžiku ohrožení se jedinec chová zase jako opice. Kolik mrtvých v dějinách….“


Byli jsme spolu dlouho. Chtěl jsem s ní být až do smrti, ale osud mi nepřál.

Přišli za mnou: „Jste pozván do galaktické rady. Máte půl roku, abyste se nato připravil.“ Náš rozchod byl smutný.


Úkol
Postoupil jsem do 6 úrovně. Byl jsem schopen vnímat myšlenky bytostí ze Síria.
Opět jsem slyšel:“Systém nedoporučuje stýkat se s bytostmi nižší úrovně.“
Stejným způsobem jsem postoupil do 7. Úrovně. Vnímám i bytosti z Orionu. Vnímám je, ale nemáme si o čem povídat.
Opět jsem slyšel:“Systém nedoporučuje stýkat se s bytostmi nižší úrovně.“
Už mě tato věta začíná lézt na nervy. Co pak jsem nějaký robot?

Zahradníci. Dostal jsem se na 8. Úroveň. “Systém nedoporučuje stýkat se s bytostmi nižší úrovně.“Ach jo…
Pochopil jsem, proč jsme nyní na úrovni 3. Tyto bytosti nepřemýšlí jinak, než pozitivně a tvořivě. Je pravda, někdy přemýšlejí o nižších bytostech jako o chovných zvířatech. Z pohledu jejich myšlenek, se někdy nedivím. Umožnili mi navštívit Akušiho knihovnu… mé vědění je nezměrné, nicméně smutné.

Ježíš
Po ukázce života těchto bytostí, jsem byl pozván do Galaktické rady. Nechápu, proč mě, bezvýznamného zástupce planety Gaye… brzy jsem pochopil.
„Pojď dál, „ozvalo se v mé mysli.
Vstoupil jsem do sálu… oči mě přecházely, něco tak úžasného jsem neviděl. Tolik zářivých aur, jak jasných a čistých.
„Pojď dál a posaď se“. Začal jsem vnímat tváře bytostí v sále. Mimo ty, kteří hleděli do obrovských obrazovek, plných světů a galaxií, viděl jsem avatáry, Budhu, Proroka, ale na mě mluvila bytost, kterou si lidé pamatují jako Ježíše.
Zírám na něj. Byl na mně asi dost směšný pohled. Kristus se rozesmál zvonivým smíchem. Smál se dlouho, já začal taky.
„Přemýšlím o druhém návratu na Gaiu, a ty jsi jediná bytost, která je schopna mi říci, zda to má smysl.
Než jsem si vše uvědomil, ozval se hlas, ani přátelský, ani nepřátelský, takový plechový:“

Systém nedoporučuje stýkat se s bytostmi nižší úrovně.“
Tipů: 6
» 18.03.12
» komentářů: 2
» čteno: 642(9)
» posláno: 0


» 19.03.2012 - 09:51
Dala bych to spíš do kategorie sci-fi, ale to je naprostý detail. Dějově naprosto skvělé, hýří to úžasnými nápady. Určitě by neuškodilo trochu to rozepsat, ale i tak výborné!
» 19.03.2012 - 11:00
..velmi pěkné počtení!

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: CÍSAŘOVNA | Následující: HRADNÍ PANÍ

© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.