Na hranici s čarodějnicí

Žila kdysi dívka krásná jako květ,
ostatní jí mohly její krásu závidět,
v malé vesničce kde zastavil se čas,
měla jasné modré oči a dlouhý zlatý vlas.

Každý muž zálibně se za ní otočil
a s čímkoliv na pomoc by jí přiskočil,
avšak tato dívka lidí se stranila,
v domečku u lesa samotná bydlela.

Jak už to bývá, ostatním nedalo to spát,
tak začali to děvče šeptem pomlouvat,
prý že každičký večer bůhví kam chodívá
a až za rána bílého domů se vracívá.

Do kostela nechodí, pročpak asi?
Snad s ďáblem celou noc povídá si?
Proč lidem se vyhýbá a je tak tajemná?
Snad z něčeho černé svědomí má?

Pak jednomu sedlákovi se náhle dceruška rozstonala
a čísi zlé rty prohlásily, že ji jistě dívka uhranula,
když pak zvláštní nemoc dobytek ve vsi zachvátila,
zášť vesničanů se proti dívce obrátila.

Šli si vesničané za pastorem stěžovat,
na dívku nic netušící začali žalovat:
"Ta podivínka je dozajista čarodějnice
a přišla k nám škodit do vesnice.

Jen pohleďte na ni, jak se hrdě nese,
jistě v noci provádí temné čáry v lese,
do kostela nechodí, nic neříká jí náš Pán
a její černá kočka je jistě Satan sám!"

Soudce do vesnice zavolali,
dívku před soud předvést dali,
však ta hrdá dívka, krásná květina,
vše zapírá, ba tvrdí, že je nevinná.

Tak jí ostříhali vlasy, její štíhlé prsty zlámali
a na skřipci bezcitně její tělo lámali,
pod tíhou mučení vše přiznala,
k hříchům těm strašlivým se doznala.

Druhý den už vedli ji k hranici,
již měli přichystány i louče hořící,
tu se však dívka k vesničanům obrátila
a jasným hlasem k nim promluvila:

" Nevíte nic o mně, však já vás dobře znám,
jste zaslepeni zlobou a já vás proklínám,
chtěla jsem jen mezi vámi v klidu žít,
nechápu, čím jsem vám mohla tolik ublížit.

Však slyšte nyní jasný můj hlas,
přijde čas, kdy můj duch se vrátí mezi vás,
pak přijde má odplata za tuto chvíli,
za to že nevinnou jste upálili."

Pak vzplála hranice, plameny vyšlehly,
dívčiny šaty i zlaté vlasy hořely
a náhle zdálo se, že i vítr ztich,
krajem rozléhal se jen dívčin hrozný křik.

Když už bylo po všem, jen popel po ní zbyl,
který konejšivý vítr po kraji rozprášil,
lidé vrátili se do své vesnice,
za duši té nešťastnice se modlíce.

Však dívčina hrozba nedala jim klid,
byli přesvědčeni, že se něco zlého musí dít,
když se však nic nedělo, nechali to být,
přesvědčeni, že je chtěla jenom vyděsit.

Uplynul však rok a zvláštní věc se přihodila,
podivná nemoc celou vesnici navštívila
a všichni vesničané v bolestech zemřeli,
muži, ženy i děti té nemoci podlehli.

Možná že se tak dívčina hrozba naplnila
nebo také to jen nešťastná příhoda byla,
je však divné, že ta nemoc, co lidi zahubila,
všechna zvířata ve vesnici ušetřila...