Seminář

skutečný příběh
» autor: René Vulkán
Rok 1989.
Seminář charismatické duchovní obnovy v Brně.
Totalita, seminář je tajný.
Ti, kdo jej vedou (např. Ludvík Kolek) jsou lidé většinou pronásledovaní STB.

Je za námi první třetina semináře. Ta končí velice silnou záležitostí a to modlitbou za vnitřní uzdravení.
Tento večer jí mám projít já.
Jsem připraven, aspoň si to myslím, v rámci svých možností jsem na sobě dost pracoval.

Scházíme se v jednom bytě o kterém STB snad neví. Začíná se.
Po první „otvírací modlitbě“ přistupujeme k jednotlivým fázím života a prosíme o světlo poznání a ukázání možných jizev, zranění. Otevíráme tato místa a necháváme do nich vstupovat Ježíše s jeho uzdravující mocí. A on se jich dotýká svýma probodenýma rukama.
A dějí se věci.

Jsme v naší skupince různě staří. Já, tehdy mladík čerstvě ženatý, nejmladší.
Nejstarší je muž vyrovnané tváře a pevného pohledu.
Když se dostáváme v modlitbě do věku začátku školní docházky, hluboce se nadechne a rozechvělým hlasem říká:

Byl jsem malý kluk, když za války zatkli mého otce. Po výsleších gestapem – koncentrák.

Žili jsme tehdy na statku u jednoho sedláka. Ten ze strachu, že napomáhá rodině nepřítele Říše, nás chtěl vyhnat. Maminka jej uprosila, aby nás tam nechal. Myslím si, že mu za to dala všechno. Nikdy o tom, co jsem neviděl nemluvila, jen plakala. Co jsem ale viděl, že dřela. Do úmoru. Večer neusínala, spíš upadala do bezvědomí. Já jsem dřel taky a sedlák se k nám i tak choval dost neurvale.

Měsíce běžely.
Jednoho dne zpráva. Tatínek zemřel. Se zprávou přišly i jeho boty.
Světýlko naděje sežrala nejtemnější noc.
Máma se upjala jen na jednu věc. Abych přežil. Tehdy jsem si nebyl jistý, jestli to vůbec chci.

Jaro 1945.
Bylo chvíli po východu Slunce. Svítilo nízce do kuchyně, kde jsme s mámou zrovna byli. Ve stejnou vteřinu jsme se podívali z okna a v tom světle na dvoře, silueta. Oba jsme vykřikli. a vyběhli ven.
Tatínek tam stál.

Ten večer modlitby za uzdravení byl onen muž uzdraven. Po pětačtyřiceti letech v srdci odpustil onomu sedlákovi.

Ten večer jsem byl i já uzdraven ze svých jizev a rozhodnul se odpouštět.

Trvá to dodnes.
Tipů: 19
» 15.03.12
» komentářů: 14
» čteno: 905(38)
» posláno: 0


» 15.03.2012 - 12:37
Hezký příběh, pohled na víru z hlediska prostého člověka.
» 15.03.2012 - 14:17
pěkně napsané:))
» 15.03.2012 - 14:52
Hezké... st
» 15.03.2012 - 18:50
Myslím, že je to perfektně napsáno. A to slovo jsem tu ještě nepoužil. ST
» 15.03.2012 - 20:48
Paulmatthiole
Souhlasím, je to velmi silně napsáno. ST.
» 15.03.2012 - 21:50
Neprožil jsem podobné utrpení,
jen tu víru sdílím...
**
» 15.03.2012 - 22:32
Velmi silné poznání...
» 16.03.2012 - 18:37
Je to hezká povídka. A klidně by to mohla být i úvaha. Ale to bychom se při komentech asi mnohem více zapotili.
» 16.03.2012 - 22:17
Ale já si zas myslím, že odpuštění v pravém slova smyslu neexistuje. Každýho věc. Minulost mě nedožene. A Ty? Sníš se.. Pokud.. :)) Nemám právo hodnotit či soudit. Světu mír-Bedman.
» 17.03.2012 - 06:24
Bedman: A já mám zas vyzkoušený, že odpuštění v pravém slova smyslu existuje a nejen já.
Světu mír - René Vulkán
» 17.03.2012 - 06:28
bameka: Taky jsem přemýšlel o úvaze, ale nakonec jsem popsal to, co jsem osobně zažil někdy v říjnu 1989 a nechal to tak, bez vlasních úvah. Teď mě napadá, že to mohla být i opožděná reportáž
» 17.03.2012 - 17:36
Atmosféra!!!***
» 17.03.2012 - 21:25
ttragelaf
Já nevím, co to znamená odpouštět? Pokud by mi někdo zabil mámu nebo tátu - tak odpouštět znamená odpustit tomu, kdo mi zabil rodiče.
Pokud by mi někdo zabil dceru nebo syna, tak to
znamená, odpustit tomu, kdo mi zabil dceru anebo syna. Nebo znásilnil. NA ČEM SE STAVÍ TAKOVÉ ODPUŠTĚNÍ ? ..... V berlínském metru se mě vedle sedící starý pán zeptal na hodiny. Z přízvuku vyrozuměl, že jsem cizinec. Z Prahy - říkám.... a on se
rozmluvil: Byl jsem v Praze v květnu 1945. Za pražského povstaání nás Češi zajali a nahnali do dvora. Odtud nás deportovali k popravě. Zašel jsem k tomu českému poručíkovi a poprosil ho: Mám v Berlíně ženu a dvě děti. Nechte mě, prosím, odjet. A on mě nechal odjet... dál už pán nemluvil - a já jsem ve stanici ZOO vystoupil...
» 17.03.2012 - 22:54
ttragelaf: Ano, je to tak jak říkáš, právě to znamená odpouštět. Kupodivu nestane se tím aktem to, že bych zapomněl co se stalo. Ale dostane se (odpuštěním) vzácný dar - milost, že mě nenávist neumoří.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Noční vlaky | Následující: Tma

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.