Beze cti - kapitola 3

» autorka: erestor
Seděl jsem v křesle a zadumaně si prohlížel dívku před sebou. Benovi se nepodobala ani v nejmenším. Byla drobná, měla hnědé vlasy a černé oči. Těma na mě teď vyplašeně koukala a očividně nevěděla, která bije. Neušlo mi, že se jí nesedí zrovna dvakrát pohodlně. Došlo mi, že to nejspíš má souvislost s tím pevnějším vedením, jak se o něm zmiňovala ta sestra, a zamračil jsem se. Jako malý jsem si pobyl pár týdnů v sirotčinci a tohle místo mi ho dost připomínalo. Já jsem odtamtud odešel, jak nejrychleji to šlo a do dneška na to období svého pohnutého života nevzpomínám rád. „Kolik ti je, děvče?“ zeptal jsem se, aby řeč nestála. „Skoro osmnáct.“ Měla melodický hlas. „Vypadáš mladší!“ řekl jsem bezmyšlenkovitě. „Za to ale nemůžu!“ odsekla a já jen stěží skryl pousmání. Nebyla tak pokorná, jak se tvářila. „Podívej, děvče, nemám moc času, tak mě dobře poslouchej! Tvůj táta a já jsme byli přátelé a když umíral, tak mě požádal, ať se o tebe postarám. A já mu to slíbil!“ To nebylo zcela přesné, ale bral jsem to jako svůj slib. „Buď můžeš zůstat tady nebo jít se mnou!“ pohodlně jsem se opřel a nechal ji, ať si to přebere. Po pravdě řečeno, moje nabídka překvapila i mě samotného. Původně jsem se sem zašel podívat, jen abych se na ni mrknul. Ve městě jsem se trochu poptal a zjistil jsem, jak se věci mají. Ben tady měl svoji lásku a, jak to bývá, po nocích nehráli jen v kostky. A přede mnou seděl výsledek jejich nočních sedánků. Ben se pak ztratil, ale Emílie najednou měla dost peněz, aby se odstěhovala z otcovského domu a koupila si malou usedlost za městem. Byl jsem se tam podívat. Docela hezké místečko. Jeden by si tam mohl zvyknout. Jenže … později Emílie dostala zápal plic a bylo vymalováno. Hodný strýček pak holku šoupnul sem a pečlivě se staral o stateček. Jsou to ale někdy pády, co? Netřeba snad dodávat, že před Emíliinou smrtí, se o svoji sestru a neteř vůbec nezajímal. Není nad rodinu! pomyslel jsem si pobaveně. „A kdo vlastně jste?“ „Přítel tvého otce.“ nehodlal jsem to nijak rozvádět. „Aha.“ Moc ji to neuspokojilo a zkusila to jinak. „A jak se jmenujete?“ „Randal.“ odvětil jsem prostě. „A kam byste mě vzal?“ To byla dobrá otázka. „K sobě domů!“ Bylo mi jí líto, ale nehodlal jsem se o těchto věcech bavit tady, kde měly i stěny uši. A na to jsem byl ochoten vsadit krk. „A kde to je?“ Zoufale se pokoušela získat nějakou použitelnou informaci, ale měla smůlu. „Daleko!“ Už mě ten její výslech přestával bavit. „Podívej, chápu, že se ti to moc nezamlouvá, ale já tady nehodlám strávit zbytek života, než se rozhodneš! Můžeš zůstat v tomhle … domě a nechat si zase zmalovat zadek nebo odejít se mnou. Ano, půjdeš do neznáma. Ano, budeš mě mít na krku a zaručuju ti, že toho občas budeš litovat, ale budeš žít! Ne jen živořit! Co myslíš, že tě tu čeká? Buď vstoupíš do řádu nebo ti strejda dohodí nějakou dobrou partii a z tebe se stane vdaná a počestná žena! Je to na tobě, děvče!“ Zamyšleně si kousala spodní ret. „Budete mě bít?“ otázala se najednou a já se zarazil. Neměl jsem ani ponětí, jaké to je mít na starosti děcko. Já vím. Namítnete, že je to dospělá ženská, ale co asi věděla o životě venku za zdmi kláštera? A s klukem by to bylo jednodušší! Toho bych naučil bojovat a … „Budete?“ zopakovala svoji otázku. „Když si to zasloužíš tak ano!“ Nechtěl jsem jí nic lakovat na růžovo. Zvolna přikývla. „A proč bych tedy s vámi měla chodit?“ upřela na mě tázavý pohled. „Protože chceš pryč! A protože jsi zvědavá, jaké je to tam venku! A protože by ses ráda dozvěděla něco o svém otci!“ Vrhla na mě zlobný pohled. „Proč bych měla chtít o něm něco vědět? Nikdy jsem ho neviděla!“ Povzdechl jsem si. „Právě proto, děvče!“ Došla mi s ní trpělivost. „Hele, doopravdy nemám čas! Jestli nemáš zájem, tak to řekni rovnou a já zase půjdu a v životě už o mně neuslyšíš!“ Zvedl jsem se a zamířil ke dveřím. „Počkejte!“ vyskočila na nohy a chytla mě za rukáv tuniky. „Ano?“ Znejistěla a pustila mě. „Ona mě stejně nepustí …“ hlesla smutně se sklopenou hlavou. Hurá, takže se rozhodla, že se rozhodla! zajásal jsem v duchu. „S tím si nedělej starosti, děvče! O tohle se postarám!“ usmál jsem se na ni a zatáhl za provázek od zvonku. Peníze mají velkou moc a spoustu dobrých vlastností. Jedna z nich je, že se vás málokdy na něco někdo ptá. Obvykle mu stačí, když na stůl vysázíte příslušný počet mincí a je po zvědavosti. A tohle přesně se stalo i s matkou představenou. Plně se spokojila s vysvětlením, že jsem přítel otce Magdaleny, kterému plním jeho poslední přání. Dokonce mi i slíbila, že se se sestrami pomodlí za spásu jeho duše. Jo, to bude fajn! Jak jsem Bena znal, tak rozhodně nebyl žádné neviňátko, a každá přímluva tam nahoře dobrá, ne?
Tipů: 6
» 13.03.12
» komentářů: 0
» čteno: 622(6)
» posláno: 0
Ze sbírky: Beze cti


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Beze cti - kapitola 2 | Následující: Beze cti - kapitola 4

© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.