Beze cti - kapitola 2

Záda mě bolela a ruce jsem měla samý puchýř. Přestala jsem okopávat květák a zamračila jsem se na něj, jako by on za všechno mohl. To však nebyla pravda a já to věděla. Kdybych si dávala větší pozor, tak mě sestry nechytily a já mohla být touhle dobou už za horami. Jenže, pozdě Bycha honit, jak říkávala moje matka. Sice jsem nevěděla, kdo onen Bych je, ale měla jsem podezření, že asi pěkné kvítko. Vždyť proč by ho jinak honili, ne? Zašklebila jsem se. Aspoň, že smůlu nemám jenom já! pomyslela jsem si se zadostiučiněním. S tou smůlou by ovšem několik lidí nesouhlasilo. Řekli by vám, že jsem vlastně měla štěstí! No, abych byla upřímná, tak to záleželo na úhlu pohledu. Pravda byla, že jsem se narodila jako nemanželská dcera měšťanské dívky a zchudlého šlechtice. Jak to s tou zchudlostí bylo, jsem si nebyla tak docela jistá. Tatínek se sice neobjevoval osobně, ale jak jsem vyrozuměla, tak posílal docela slušné peníze, abychom s matkou nijak nestrádaly. A bydlely jsme v hezké usedlosti kousek za městem, kde jsme měli několik čeledínů a děveček, takže jsme se prací nijak nesedřely. Ale jak už to bývá, nic netrvá věčně a matka jednoho dne onemocněla. A den ze dne na tom byla hůř a hůř … až jí jednoho rána zazněl umíráček. A kupodivu ještě toho dne se objevil její bratr, který se mě a usedlosti více než ochotně ujal. Ani ne za týden od matčina pohřbu mě poslal sem do kláštera. Prý aby se mi dostalo náležitého vzdělání … Byla jsem tu už tři roky a zatím jsem se naučila skvěle okopávat zeleninu, vařit nechutnou polévku pro chudé a odříkávat modlitby. Kdyby mě nenaučila matka trochu číst, psát a počítat, tak bych to doteď neuměla. Několikrát jsem se pokusila zmizet, ale bezúspěšně. Sestry byly ostražité a já proti nim neměla šanci. Nejspíš za to mohla suma, kterou jim můj hodný strýček platil za péči o mě. Asi před týdnem jsem se to rozhodla zkusit znovu. Byly svátky a všude panoval zmatek a já si myslela, že to tentokrát vyjde … No, nevyšlo. Chytily mě, když jsem přelézala zeď v zadní části zahrady. Matce představené se mnou nejspíš došla trpělivost, protože místo obvyklého půstu a modliteb navíc jsem dostala ještě výprask. I to byl jeden z důvodů, proč byla dneska moje záda a k nim přilehlá partie poněkud citlivější. „Magdaleno!“ ozval se za mnou skřehotavý hlas a já sebou polekaně trhla. „Zase zahálíš?! Tobě to posledně nestačilo?!“ Ta stará dračice narážela na ono bití, které jsem dostala, jak mi bylo řečeno, za útěk, svoji liknavost v práci a neposlušnost tak nějak obecně. „Jen jsem chvilku odpočívala!“ odvětila jsem po pravdě, ale raději jsem se zase sklonila nad záhonem. „Okamžitě toho nech a jdi se umýt a převléct!“ přikázala mi přísně. „A pak jdi za matkou představenou! A neloudej se!“ Ochotně jsem odložila motyku a vydala se do svého pokojíku. Nicméně, ve mně byla malá dušička. Přemýšlela jsem, co jsem za těch pár dnů stihla provést, aby si mě matka představená znovu povolala. Nic mě nenapadalo, protože jsem si dávala opravdu pozor, abych sestry ničím nerozhněvala. Nekladla jsem žádné nemístné otázky, při mších jsem se modlila hlasitě a zřetelně artikulovala … prostě jsem neměla zájem o další bití, tedy aspoň do té doby, než se mi zahojí to první. Rychle jsem si svlékla propocený hábit a opláchla jsem se chladivou vodou. Na sebe jsem hodila jednoduchou bílou řízu s dlouhými rukávy. Jelikož jsem nepatřila mezi sestry, tak jsem nemusela mít zahalenou hlavu a můj šat byl jenom bílý. A nemusela jsem nosit žádnou šedivou kytlici. Hnědé vlasy jsem si zapletla do copu, který mi sahal do půli zad, a svázala ho stužkou taktéž bílé barvy. Zamířila jsem do pracovny matky představené. Moje zvědavost i obavy narůstaly s každým krokem. Co mi jenom může chtít? Zaklepala jsem na dveře a počkala na její vyzvání, než jsem vstoupila. K mému údivu tam nebyla sama. Kromě ní byl v pokoji vysoký černovlasý muž, který se na mě díval zkoumavým pohledem. „To je ona?“ zeptal se. „Zajisté, pane! Magdalena, dcera Emílie Foretové.“ Muž pokýval hlavou. „Myslel jsem, že bude starší!“ Matka nespokojeně našpulila rty. „Ano, je ještě mladá a potřebuje pevné vedení, proto jsem znepokojena, že ji od nás chcete odvést!“ Vytřeštila jsem na ně oči překvapením. Už jsem otevírala ústa, abych promluvila, ale matka mě ostře napomenula. „Ticho, Magdaleno! Nevíš, že ctná dívka počká, až je oslovena?!“ Bleskla jsem po ní hněvivým pohledem, ale zůstala jsem zticha. „Nechte nás, prosím, o samotě, ctihodná matko!“ promluvil znovu onen muž a vůbec to neznělo jako prosba. „Až skončíte, tak zazvoňte, pane!“ s těmito slovy se zvedla a odešla. Neznámý chvíli počkal, pak pečlivě zkontroloval dveře a pokynul mi, abych si sedla. Sám se usadil za stůl. „Co s tebou, děvče?“ pronesl spíše k sobě než ke mně.