Radši beze jména

» autorka: Soňa
Úvod
Nemám chuť na nic...nechci nic dělat, nechci jíst, pít, spát...jediné, co chci, je mít ho u sebe, být s ním.
Láska je v každém věku, ale je to hrozné, už jednou jsem se z ní těžce dostávala, ale nikdy to nebylo takové, jako teď. Chybí mi, jeho ruce, vůně, hlas...chce se mi brečet.
Kapitola 1- O co tady jde?
A o co vlastně jde? O to, že před několika měsíci jsem se omylem seznámila s kamarádem svého nejlepšího kamaráda.
Okamžitě se mi zalíbil, pořád se smál a já se musela smát taky. Zamilovala jsem se do něho asi po týdnu, co jsem ho znala...a tak jsem sebrala odvahu a řekla mu to.
Jenže problém...mně je třináct a jemu šestnáct...řekl mi, že by do toho nešel a tak jsem se prostě smířila s tím, že zůstanem pouze kamarádi. Napoprvé jsem to nesla velmi těžce, ale dostala jsem se z toho za pomoci Martina.
Nedokázala jsem se moc držet na uzdě, když mi říkal poklony a věci, které by kamarádi nikdy neřekli...nicméně snažila jsem se. Mluvili jsme čím dál častěji a já za ním chodila dozadu do autobusu...přisednout si za ním, nejkrásnějších 15 minut mého dne. Pokaždé, když jsem za ním šla, musela jsem se usmívat i když mi do smíchu nebylo. Každý den jsem si šla za ním sednout a čím dál víc se k němu lísala...držela ho za ruku, opírala se o jeho rameno a on se na mě jen hezky usmíval.
Pořád jsem nevěděla jestli se mu líbím, když jsem se ptala Martina (kamarád,můj nejlepší ten přes kterého se známe), tak mi řekl, že neví...že mluví o holkách skoro pořád a že ho neposlouchá. Když jsem ukazovala pár lidem konverzaci, co jsme si psali, tak mi všichni řekli: „Soni, ten kluk tě má rád a jsi hloupá, že to nevidíš“...možná to bylo lepší, když sem to nevěděla.
S Petrem jsme flirtovali, povídali si, a to snad každý den, bylo to nádherné, až do teď.
Řekl mi, že se zamiloval a já myslela, že si dělá legraci, jak to u něj bylo zvykem.
Vyrazil mi dech, když napsal:“Co by jsi řekla na to, kdybych se zamiloval do tebe?“
Já vůbec nemrkala, byla jsem tak šťastná, řekla jsem, že bych mu dala pusu a hezky se usmála.
Ale pokračoval:“A na to, kdybychom spolu chodili?“ to už se mi chtělo brečet štěstím, ale udržela jsem se a řekla, že ať se mě zeptá naživo...samozřejmě odpověď věděl, kdyby mi to řekl v autobuse, tak bych asi zčervenala a vrazila mu pusu a snad i zakřičela „ANO!!!!“
Ale takhle..začala jsem se celá klepat, byla jsem tak šťastná, řekla jsem to svým nejlepším kamarádkám a ony mi ze srdce gratulovaly.
Nechápu, že jsem byla tak důvěřivá a věřila, že by mně mohlo něco takového potkat...než jsem potkala Petra, myslela jsem, že už mám srdce z kamene a nikoho do něj nepustím.
Chyba!!! Osudová chyba...nejraději bych si nafackovala, že jsem tenkrát nevypla facebook a dál si s ním nepovídala..mohlo mi být skvěle, přišla jsem kvůli němu o nabídku od kluka, který je jedním z mých kamarádů.
Co přišlo další den? Vstávalo se mi lehce, milovala jsem každý svůj nádech...dokud jsem se nekoukla na mobil, kde bylo tohle:“Soni promiň, nechci ti ublížit, ale teď ještě nějak nemůžu, ty vyšetření, problémy doma atd... jsem prostě čůrák ...promiň.
Celá rozespalá zapínám facebook a píšu mu … neměla jsem to dělat, připadám si hrozně i když jsem mu nenapsala nic špatného ani urážlivého.
Celé ráno jsem probrečela, jeli jsme hodinu a půl za babičkou. Celou tu dobu jsem si pouštěla písničky a brečela...byla jsem drzá a naštvaná kvůli každé prkotině.
Připadám si jako stíhačka, protože jsem Petrovi napsala dvě smsky a jednou jsem mu volala, aby šel na facebook ...zrovna jel na Ronov, tak jsem to nechtěla řešit. Měla jsem chuť vzít si nožík, co ležel na stole a něco si udělat..nějakou tržnou ranku, uklidňuje mě pocit stékající krve, nejsem cvok, jenom se píchnu, třeba do prstu a dívám se, jak krev stéká a ukápne na moji podlahu v pokoji.
Neudělala jsem to, teda zatím. Jenom nevím, proč se já musím zamilovat do kluka, kterého nemůžu mít, miluju ho a vlastně nenávidím za to, co mi dělá.
Uvidím, jak to bude dál, snažím se zachovat optimismus, kterým pomáhám kamarádkám, ale nějak mi to nejde. Pokouším se nebrečet, nepřemýšlet, ale taky to nejde. Chci jít do lesa, jenže už je tma. Chci se tam vyječet a vybít. Pak usnout vyčerpáním a možná se lehce podchladit, abych nemusela do školy. Naštěstí jsou prázdniny a nemusím se dívat na Petra, jak se na mě usmívá, protože vím, že bych se asi zhroutila, myslete si, že to přeháním...ale ne, nemyslím. Proč mi tohle dělá?
Proč mě takhle týrá? Proč? Chce se mi zase brečet, kamarádky mě podporují, jak jen můžou, jenže to nepomáhá.Taky máte někdy pocit, že bez té osoby vás kousek chybí? Já ho nemám, mám pocit, že chybím celá, mám pocit, že mi v téhle zimě zamrzlo srdce a že už nerozmrzne. Pokouším se být silná a nebrečet jako malá, ale to, že láska bolí takhle moc, mi neřekl nikdo...doufám, že se mi nic nestane.

Kapitola 2- Kotrmelce
Večer se objevil na facebooku … chtěla jsem si popovídat o té smsce a o všem, co mi řekl, ale zjistila jsem, že šel do hospody se opít a teď se vrátili. Petr byl opilý a já mu řekla, že to necháme na zítřek.
Na to mi odvětil, že to klidně můžeme řešit teď, že se kluci dívají na jeden peprnější film (jestli víte, co myslím). No, rozumíte tomu? Takové romantické, co? Měla jsem sto chutí ho poslat do patřičných míst, když mi poslal pusinku...roztála jsem. Ale pokoušela jsem se dělat, jako kdyby nic a jen jsem řekla:“najednou“. Myslete si, že jsem blázen, zatouženě se dívat na špatnou grafiku toho smajlíka a myslet při tom na pusu od Petra, ale byla jsem tak zoufalá, že mi to bohatě stačilo. Pak jsme se domlouvali, kdy by mohl přijet, zeptala jsem se na zítřek a on se zeptal v kolik. „Co takhle dopoledne?“, řekla jsem, „Dopoledne? No není to brzo?“ řekl Petr. „Klidně přijeď později. Co takhle v jednu a ve tři by si jel domů?“ Napsal tam i smutného Smolíka, „ale to jsou jen dvě hodiny“. Řekla jsem si sama pro sebe „jůůů hele on umí počítat“. Ale zároveň jsem byla ráda, že jsou mu se mnou dvě hodiny času málo. Byl opilý a já si řekla, že to je skoro určitě z toho, zase se mi chtělo brečet...napsala jsem, že už půjdu spát a poslala mu pusu, napsal „dobrou noc Soni a sladké sny“ a k tomu také pusinku. Já už nevím, co si mám myslet, připadám si jako stíhačka. Někdo mi radí, že si to s ním mám vyříkat, jiní zase, abych ho ignorovala, aspoň na chvíli a někdo zase, že to mám nechat být a neřešit to, že řešení přijde samo. Snad krom jedné z variant, se mi žádná nelíbila..nejvíce mě lákala ta, že si to s ním mám vyříkat a asi to i udělám. Ale jsem srab, bojím se riskovat, bojím se, že ho ztratím a navždy. Už začínám být paranoidní, mám tušení, jako kdyby se mi Petr vyhýbal...z čeho tak usuzuji? Byla jsem na facebooku a on se přihlásil, poté se zase rychle odhlásil. Jen doufám, že to nebylo kvůli mě, protože to bych se už opravdu šla někam schovat a nevylezla už nikdy! Dneska se všechno vyjasní, jestli s ním budu nebo ne, jestli budeme pouze kamarádi. Dávám si malé šance, snad se nerozesmutním a neřeknu mu, že teď se s ním už nechci nikdy bavit, v to jediné doufám.
Strašně bych si přála mít stroj času, vrátit se a napravit chyby, co jsem udělala v posledních pár dnech, bohužel stroje času jsou pouze v knihách a příbězích.
Dodatek
Myslete si, že mám na lásku času dost, že mně to brzo přejde. Ale to jste nikdy nebyli v situaci, jako jsem já? Kdy nevíte, co od vás ten druhý vlastně chce? Je mi vás líto...tohle milují zvláště dospělí, kteří si myslí, že první chození zbude na osmnáctý rok života. Že první láska přijde až okolo sedmnácti...a že jejich děti jsou bez chyby. Pletou se!! Vzpamatujte se! Kdy jste se poprvé zakoukali...někdy i dřív jak my a snad nejhorší je lásku dítěti zakazovat, zakazovat se scházet s tím druhým..mému tátovi se také nelíbí představa, že se ve svých třinácti (dneska mi řekl, že je mi teprve dvanáct...zaspal dobu no) chodím s klukama za ruku, nebo že spolu chodíme ven.
Kapitola 3 -t Duch
Milion otázek mi krouží kolem hlavy. Nechci to už dál rozebírat nebo si to alespoň nalhávám.
Jeho poklony, sliby, zní to jako z amerických romantických filmů. Nejkrásnější: Budu s tebou koukat na hvězdnou oblohu a dívat se, jak se svět chýlí ke konci. Chtělo se mi znovu brečet, vždyť je to tak nádherné. Říkat mi Soničko, ty moje sluníčko...vždyť tohle, tohle by nemohl říct někdo, kdo by to se mnou nemyslel vážně.J á toho kluka snad miluji. Dnes se vše vysvětlí, napsala jsem, že chci vědět, co bude dál...budeme jen kamarádi? Nebo něco víc? Upřímně, jestli řekne, že kamarádi, asi to nevydržím a půjdu se někam schovat, rodiče nejsou doma, tak můžu. Vybrečím se a schovám své city pod kámen v lese, kde je nikdy nikdo nenajde. Kdyby to řekl, tak v úterý půjdu naposledy za ním do autobusu, naposledy ho obejmu, vezmu za ruku a naposledy mu dám polibek. První a taky poslední. Už nemůžu být jenom kamarádka, mám ho tak ráda, že by to nešlo. Hlavně nechci, aby ze mně byla, kvůli němu, pouze troska, jen skořápka bez obsahu. Už i ti nejvzdálenější lidé si všimli. Většinou jen bloumám bez výrazu v očích, nebo tváři...Pletu nohu přes nohu a jsem schopná takhle být i několik hodin. Nevnímám čas a zjišťuji, že ani bolest. Už ani nebrečím, aspoň nějaké pozitivum. Bojím se, jako nikdy před tím, jak to všechno dopadne! Proboha, co jsem to udělala?! Co on udělal?! Proč mi to jen říkal, že je do mě zamilovaný, mohli jsme být kamarádi..a časem bych se asi odhodlala, se ho zeptat.
Mám chuť vraždit, když se ho zeptám, jak to bude...tak jen řekne blem, blem ( jenom ,abyste věděli, to je taková hloupost, co říkáme, když o tom nechceme dál mluvit).
Ale já už nikdy nebudu taková husa, jako teď...jak jsem jen mohla věřit tomu, že by si do mě mohl zamilovat někdo, kdo se líbí i mně. Čas je na nic, nikdy mu nevěřte...v jednu chvíli jste šťastní a pak najednou bum a je to jinak. Já už ale nebudu bezbranná, změním se...
K Petrovi už jen snad jediné, kluci jsou srabi, ale tohle mě ranilo nejvíc. Když mi napíše, odepíšu, ale jinak ne. Když bude chtít, abych přišla za ním, přijdu, ale sama dobrovolně tam nepůjdu.
Kapitola 4 – romantic
Pamatujete si na všechny ty romantické filmy? Třeba na Pomádu...Panna nebo orel a co mají společného? Happy end...no, tak s tím v reálném životě nepočítejte. Já si myslela, že se mě zeptá v autobuse, přede všemi, a že mi dá polibek … a bude napjatě čekat, až odpovím na jeho otázku.
Jak vidíte, je to jinak, ani s happy endem se netrefili. Nedívejte se na ty filmy, jenom vám spletou hlavu a budete čekat na „Prince na bílém koni“. Pamatujete, jak jste si, když jste byly malé, povídaly o svém dokonalém manželovi? Jak bude vypadat? Můj byl modrooký blonďák, samozřejmě bohatý, aby mi toho mohl koupit tolik, kolik bych toho chtěla. Aby byl romantický a měl mě rád..nesmí chybět také svaly a vysportované tělo. Vidíte se v tom? Takového by si přála snad každá a když ne, přesně takového, tak aspoň podobného. Milé dámy, ti jsou jen v knížkách pro zamilované puberťačky. Jenom pochopit to, není zrovna lehké. Nebo když už si myslíte, že jste aspoň vzhledově někoho takového našla .. tak se mu nelíbíte. Nerada vás odrazuji, ale ono to tak většinou je, myslete si, že mám černé brýle a vidím vše pochmurně, ale já už nevidím svět růžově..vidím jeho pravou tvář. Ale jsou na něm i pozitivní věci: přátelé, kteří vás podrží v těžkých chvílích, milovaní mazlíčci.
Ale já už nevidím lásku..tohle slovo, co vlastně znamená? Vždyť se celý svět může zhroutit během týdne, můžete ztratit někoho blízkého během hodiny a můžete to všechno ukončit během minuty. Jestli se ptáte, co s Petrem...no, píšeme si a já se zase na nějakou tu hodinu cítím šťastná. Píše mi sladké věci i když tyhle mě zrovna rozčilují. Třeba Soničko, ty moje myšičko, ty si má princeznička ….Hezké, že? Nevím, proč mi to dělá...už jsem zoufalá. Je to týden, co mi napsal tu smsku a pořád to bolí stejně. Chce to říct si “jdu dál“..no, fajn, já bych šla, jenže dát si ho pryč z přátel, to můžu, ale nevidět ho v autobuse a vymazat z mé hlavy jeho číslo, to už nejde. Kdyby mi aspoň neříkal ty hezké věci, nevšímal si mě nebo mi řekl, že chce být jen kamarád, já bych to pochopila.
Kapitola 5-Radosti, starosti
Dneska je pro mě růžový den. Ráno se dobře vstávalo, tak nějak lehce. Samozřejmě, moje pesimistické jádro uvnitř mi říkalo, to je nějaká levárna, něco se musí každou chvilku stát. Ale den začal krásně, slunce svítilo, jaro bylo v plném proudu, no prostě nádhera. V autobuse jsem si chtěla hrát na uraženou a chtěla jsem Petra trochu potrápit. Ale asi po 2 minutách mi přišla smska : Pojď hned dozadu, mám tu pro tebe místo a usměvavý smajlík. Lehce jsem zčervenala, ale šla jsem. Sedla jsem si a opřela hlavu o jeho rameno, jen se na mě usmál a šťouchl mně do kolena. Já si posunu čepici naraženou přes oči k čelu. Pousměji se a strčím do něj taky. Pak se šťoucháme navzájem, čím dál rychleji, jak dvě děti, oba se smějeme. Začne křupat s prsty, ví, že ten zvuk nemám ráda...vždycky jsem mu slibovala, že mu zabavím ruce, když tohle udělá. Vzala jsem mu ruku a propletla jsem jeho prsty se svými, pak mi došlo, co dělám. Rychle jsem se odtáhla a jen řekla: “Promiň“. Petr se zase jen usmál a mě to lezlo na nervy (samozřejmě v dobrém smyslu).
Ve škole proběhlo všechno hladce, jednoduché předměty, ano uběhlo to rychle. Opravdu jsem jen čekala, kdy na mne přijde nějaká kamarádka s tím, že se něco stalo, ale nikdo nic neřekl....
Byla jsem opravdu vystresovaná, ještě nebyl den, aby se něco nestalo! Ale užívala jsem si každou minutu, každou vteřinku klidu, vždyť už jsem ho strašně potřebovala. Přišla jsem domů, jen jsem čekala, kdy na mě mamka začne ječet kvůli nesklizené lince, nebo kdy mi dá táta pohlavek za hozenou tašku u botníku. Ale ono nic! Nemohla jsem tomu uvěřit, vždyť to snad ani není možné. Že bych přece jen měla ve svém, prozatím krátkém, životě štěstí? Že by se mi konečně něco dařilo? Za ten den jsem byla tak ráda...milovala jsem jeho každou vteřinu. Využila jsem ho, lehla jsem si a odpočívala, poslouchala klidnou muziku a bylo mi, jak už dlouho ne.
Kapitola 6 Konec
Dnes je definitivní konec ,,vztahu s Petrem,,. Chodí se svou bývalou … dobré co? Brečím jako malá holka, motá se mi hlava, asi umírám. Jak může tohle člověk udělat? Proto si nikdy kluky nepouštím k tělu...takhle to dopadá. Umírám? Asi ano, pro slzy skoro nevidím, mám už promočené prostěradlo, jak mi na ně kapou horké slzy. Už nevím ani, co mám psát..každý ví, jak mi je, každý si tím projde, ale tohle je trochu extrém. Napsala jsem mu, že gratuluji a že už půjdu, jeho reakce byla „ty jsi naštvaná?“ Jak můžu být naštvaná? Vždyť to nejde..ty slzy to naštvání smyjou, jak z mysli, tak ze srdce.
Jsem smutná, to je snad samozřejmé...proč tenhle deník vlastně píšu? Abych nezapomněla, co se mi stalo..co mě bolelo a abych si dala příště pozor..problém je, že teď jsem si srdce nechala vyrvat z těla, už mi nepatří. Doufám, že bude šťastný, protože když někoho opravdu milujete...chcete, aby byl šťastný i když vy brečíte..
Kapitola 7 Odpuštění
No, abych řekla pravdu brečela jsem, hodně. Ten večer, co jsem se to dozvěděla, to bylo nejhorší.Ale když si představím, že jsem se ho chtěla zeptat, jak to bude s námi dvěma dál...brr, z té představy mě mrazí. Jsem i ráda za tuhle zkušenost, vlastně, teď se tomu i směju. No, hodně mi pomohl Martin, který se mně snažil celý večer rozesmívat. Druhý den mě holky vytáhly i přes můj odpor do lesa na procházku. Co den se mi zlepšovala nálada...a opravdu mi bylo skvěle. Někdy mám chuť mu udělat scénu, nebo třeba nějak se pomstít. Ale přemýšlím a pokaždé dojdu k názoru, že to nemá smysl...vždyť na tom není nic špatného, jestli ji má rád. Jen mi to prostě mohl říct a nedělat ze mě nánu, snažím se si ho moc nevšímat, bude to tak lepší, sice mám pořád pocit, že bych mu měla napsat, ale ten taky brzo zmizí. Ani nevíte, jak se cítím volná, nedělám si starost s ničím, krom školy.
A opravdu musím Petrovi poděkovat, díky němu vznikl můj deník a já doufám, že si s ním ještě vyhraji a napíšu ho ve větším měřítku. A pro všechny, kdo je ve stejné situaci, obraťte se na kamarády, rodinu. Hlavně nezůstávejte zavřeni doma, budete moc přemýšlet a uděláte nějakou věc, kterou nechcete..Petře,díky, že jsi mi zranil srdce, aspoň vím že nějaké mám.
Tipů: 9
» 10.03.12
» komentářů: 9
» čteno: 753(29)
» posláno: 0


» 10.03.2012 - 23:32
Krásné :-)
» 10.03.2012 - 23:36
omlouvám se za případné chyby :)
» 11.03.2012 - 00:01
Paulmatthiole
Vítej. Je to sepsáno tak, jak to přináší (a odnáší) život... držím palce, aby se časem našel ten pravý.
Mimochodem, dospělí čas od času nezakazují něco z toho důvodu, že by byli nepřející, nebo že by něco takového nezažili... on je tu ještě jeden aspekt - mají totiž obavy. Kdo má děti, dá za pravdu tvrzení, že strachu o ně se vyrovná jen máloco...
» 11.03.2012 - 14:28
Ano rodiče zakazují bo strach mají(též zkušenosti).
Jinak velmi pěkně napsáno:))Vítej ať je Ti tu s námi dobře:)))
» 11.03.2012 - 16:58
moc děkuji :) rodiče určitě mají strach,ale musí se to zkoušet,když se člověk nespálí tak se mu ani nic nepovede... můj oblíbený citát : první láska je los který nevyhrává ale jeho číslo si člověk pamatuje celý život
A jen jestli bych mohla poprosit : Pro všechny kdo to čtou mohly by jste mi zanechat komentáře? a vaše názory i pozitivní i negativní ... Děkuji
» 12.03.2012 - 21:34
Já se poprve zamiloval do spolužačky v páté třídě. Samozřejmě mě přehlížela jako velké širé lány ... :-)
» 19.03.2012 - 16:29
Jojo, to znám :) Tys měla alespoň to štěstí, žes ho vídávala často osobně.
Zatímco já měla problém (no, tak ještě mám) s klukem přes FB, kterej mě "chce" ale já jeho ne a vidíme se jednou za týden :D
» 19.03.2012 - 17:01
taky dobrý :D :D :D já ho vídám pořád je to trochu problém být jen kamarádka ... ale zvládám
» 23.11.2013 - 01:18
...moc dobře popsané rozjitřené nitro...

...takhle jsem to nikdy neprožíval a pořád nevím, jestli je to dobře, nebo špatně...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Následující: Kost a kůže

© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.