Pod imladrijskou hvězdou

Hudba přestala hrát a Elrohir nabídl Markétě rámě. „Půjdeme?“ Upřela na něho prosebný pohled, ale beze slova odporu se do něho zavěsila, a poslušně kráčela po jeho boku. Vyšli ze síně a zamířili do soukromého křídla. Hluk hovoru se pomalu ztrácel v dálce a ona si uvědomila, že za nedlouho mu bude zcela vydána na milost a nemilost. Vybavila si jeho slova, že i když to nebude bič, tak si bolesti užije ... Došli ke dveřím a Elrohir je otevřel. Gestem ji vyzval, ať jde dovnitř. Neprotestovala, protože dobře věděla, že by to stejně nemělo smysl. Její manžel za nimi zavřel. Mlčky přešel k pohovce a posadil se. Cítila na sobě jeho zkoumavé oči. „Neprotahuj to, prosím!“ hlesla ztrápeně. „Pojď sem!“ ukázal před sebe. Udělala, co nařídil. Poklepal si na kolena. Pochopila a položila se mu přes ně. Ležela bez hnutí a modlila se, ať to rychle skončí … Cítila, jak jí položil dlaň mezi lopatky a volnou rukou jí vyhrnuje sukni. „Elrohire …“ vyjekla, ale okamžitě ji přimáčkl ke svým nohám. „Nezasloužíš si to snad?!“ sykl se na ni. „Ano, ale ne takhle!“ protestovala srdnatě. „Nejsem malá holka, abys mě vyplácel na holou!“ Snažila se vstát, ale proti jeho síle neměla šanci. „Líbilo by se ti víc, kdybych tě zmrskal veřejně na nádvoří?“ otázal se jí příkře. Přestala se zmítat a ohlédla se po něm. „To bys mi neudělal …“ vydechla zhrozeně. „Riskneš to?“ zeptal se ledovým tónem. Přemýšlela o tom. Její manžel měl mnoho tváří. Během jejich krátkého manželství už jich několik poznala. Teď například měl dost daleko do muže, kterého milovala. Nyní byl nesmlouvavým válečníkem, který nad ní vyřkl ortel a hodlal ho vykonat tak, jak on uzná za vhodné. Odevzdaně svěsila hlavu. „Pokračuj, prosím …“ zašeptala.
Elrohir se spokojeným pokývnutím zahájil exekuci. Nečinilo mu to žádné potěšení, ale nijak svoji ženu nešetřil. Bolestivě naříkala, ale neprosila o slitování. Když usoudil, že už má dost, tak přestal a pomohl jí postavit se na nohy. Tváře měla rudé, netušil zda studem nebo jen následkem její nepohodlné pozice, a třpytily se na nich maličké kapky. „Uzavřeno, ženo!“ pronesl klidně a palcem jí otřel slzy. Nejistě se na něho usmála. „Odpouštíš mi tedy?“ „Ano, ale další šanci nedostaneš!“ pravil klidně a myslel to doslova. Věděl, že podruhé by už se s její zradou vyrovnat nedokázal. Tentokrát by to někdo zaplatil životem. Jen si nebyl jist, jestli ona nebo on. Napadlo ho, že nejspíš oba. Nejprve by zabil ji a poté i sebe, protože by nebyl schopen čelit samotě bez ní.
Markéta se dívala na Elrohira a v jeho očích viděla vše, co potřebovala. Lásku, něžnost, tvrdost … prosbu, aby ho už nikdy nepodvedla. Aby ho už nikdy nezklamala. Vzala jeho ruku do své a zlehounka ji políbila. „Nebude to třeba!“ slíbila mu tiše. „To ti přísahám!“ dodala hlasitěji. „Věřím ti!“ odvětil prostě a přitáhl ji k sobě. Stiskla zuby a opatrně se mu uvelebila na klíně. „Moc to bolelo?“ pohladil ji po tváři. „Bič by byl horší!“ položila mu hlavu na rameno. Políbil ji do vlasů. „To tedy určitě ano!“
Elrohir pevně objal svoji ženu a děkoval Valar, že mu ji poslali do cesty. Seděli mlčky a on si užíval její přítomnosti. Položila si hlavu na jeho rameno a on jí bezděky vtiskl polibek na krk. „Krásně voníš, ženo!“ zamumlal. „To je růžová voda!“ sdělila mu ochotně. „Ariana říká, že ji sama vyrábí …“ Poslouchal popis výroby toho zázraku jen na půl ucha. Po pravdě ho to naprosto nezajímalo, ale rád naslouchal jejímu melodickému hlasu. Netušil proč, ale uklidňoval ho. Měl pocit, jako by se po nesmírně dlouhé době vrátil domů …
Markéta ztichla a zadívala se na svého manžela. Vypadal, jako by byl v myšlenkách někde jinde … „Ehm, Elrohire?“ zlehka se dotkla jeho tváře. Usmál se na ni. „Copak, Markétko?“ „Jsi v pořádku?“ zeptala se tiše. „A proč bych nebyl, ženo?“ udiveně zvedl jedno obočí a nesmírně se tak podobal svému otci. „Vypadal jsi tak nějak zvláštně ... skoro jako by zasněně …“ odvětila nesměle, protože nevěděla, zda ho její přirovnání nerozzlobí. Zasněné přece bývají jen ženy a dívky, ne? K její úlevě se polohlasně zasmál. „Jen jsem trochu přemýšlel, to je celé!“ odvětil prostě. „A mohu vědět o čem?“ Zadíval se jí upřeně do očí. „Opravdu se potřebuješ ptát, ženo? Copak to nepoznáš sama?“ Najednou jí vyschlo v ústech a cítila, jak rudne. „Dole na nás určitě čekají …“ navrhla nejistě. „Ať jdou k čertu! Chvíli se bez nás budou muset obejít!“ zvedl se i s ní a zamířil do jeho ložnice. „Jenom chvilku?“ předstírala zklamání. „Myslela jsem, že Elfové mají větší výdrž!“ neodolala možnosti ho poškádlit. „Já ti ukážu výdrž!“ zajiskřilo se mu v očích. „Ráno nebudeš ani schopná vylézt z postele!“ slíbil jí hrozivě. „Když já si nic jiného nepřeju, Elrohire!“ přiznala s tvářemi rudými rozpaky …