V říši lučních trav

Bez Tebe a přeci s Tebou,
tak rozechvěle běží čas.
Ráno s naší láskou vstávám,
přes den v touze neustávám,
k půlnoci mě Tvé doteky zas
do snů kolébou.

Je to zvláštní stav,
já myslel jsem až dosud,
že nad jinakostí světa samota je výhrou.
Teď vidím Tě tu, naší láskou zjihlou,
a vzpomínám, jak spojil nás snad osud,
tam v říši lučních trav.

V usměvavé tváři
vyčetl jsem souhlas k polibku,
nesměle zkusil jsem Tě ochutnat.
Když zapadlý obraz lásky
složil se nám zpátky ze střípků,
vášni upadli jsme do tenat.
Tak zrodili se žháři.

Nebylo síly, která by ten plamen zhasila.
Ve svěžím letním vánku spící touha vzplála,
ozvěna citů na loutnu olšin hrála
a naše těla svými tóny mazlila.
V klubku vášní a propletených těl
svět horký byl a vřel,
pak výbuchem slasti zavoněl.

Nedá se vyjádřit slovy,
co k Tobě cítím, moje milá,
k tomu je třeba doteků a něhy,
v tom je naší lásky nehynoucí síla.

Pojď, spočinem spolu v objetí!

Ne, neprší, to jsou jen mé slzy dojetí...