Jak se z dětí stávají muži.

Mojí celoživotní profesí je vyučování na střední škole. Konkrétně vyuka českého jazyka. A k součásti této vyuky neodmyslitelně patří slohové práce. Za několik měsíců mne čeká odchod do důchodu a mně stále nejde z hlavy slohová práce jednoho mého studenta. Proto bych se rád s někým podělil o její obsah. Téma oné slohové práce bylo: Jak si představujete vlastní prospěšnost v životě?



Před několika lety, při obědě, se na mě mamka s taťkou najednou zářivě usmáli a tajuplně mi sdělili, že pro mě mají překvapení. Taky jsem se zářivě usmál, neboť vytoužené horské kolo začínalo mít zcela zřetelné obrysy. I když jsem už znal odpověď předem, ze slušnosti jsem se zeptal: "A jaké?"
"Budeš mít bráchu, to je co?" prohlásil taťka a zcela zjevně očekával mojí nadšenou reakci.
"Vy jste se zbláznili!" pomyslel jsem si v duchu. "Já nechci bráchu, já chci horáka!"
"Hmmmmm," moje nadšená reakce se nekonala. Jak se má člověk radovat, když ztěží skryje slzy obrovského zklamání?
"Mamčo, našeho mladého to nějak vzalo," poznal taťka docela přesně, ale důvod mého téměř mrákotného stavu nerozpoznal. Mamka ale vycítila, že tu něco nehraje.
"To bude dobré, Tome, zvykneš si," řekla dost potichu a podrbala mě ve vlasech. "A teď běž třeba ven za kamarády. Venku je dnes moc hezky."
Odešel jsem místo toho do svého pokoje a vybrečel do polštáře tu křivdu. Už jsem to znal z doslechu od kámošů. Celé roky se teď bude všechno točit kolem bráchy, který má za pár měsíců přijít na svět. Co jsem komu udělal, že musím takto trpět? Žádný horák a místo různých dobrodružství s kamarády budu pojíždět s kočárkem a v něm bude uřvané mrně.

Pomalu začaly přípravy na příchod nového člena rodiny. Po několika měsících přišel na svět můj brácha Jenda. A já svým jedenáctiletým mozkem vnímal, že jsem se ocitnul na druhé koleji. Bral jsem to jako křivdu a nechápal jsem souvislosti. A nejvíc ze všeho mě štvalo, že jsem měl pořád na talíři, abych já byl ten rozumnější.

Ale musím též po pravdě přiznat, že brácha měl některé kladné vlastnosti. Jako batole třeba zcela neomylně vykonával svoji malou a velkou potřebu ve chvílích, kdy ho opečovával taťka. A počůral ho někdy opravdu vydatně. V těch chvílích jsem v duchu pociťoval jistou škodolibost.
"To máš za toho horáka, taťko," pomyslel jsem si vždycky a v duchu udělil bráchovi plusové body. Ale taťkovi musím přičíst ke cti, že z Jendových neobvyklých projevů přízně nikdy nechytil nerva.
S postupem času jsem také zjistil, že brácha nežaluje. Nikdy na mě neprásknul, že zkouším kouřit nebo i nějaký ten alkohol. Jenom na mě vždy rošťácky mrknul, že jako ví, ale nepoví. Těch jedenáct let věkového rozdílu bylo ale znát. Naše zájmy byly zcela rozdílné. Nejvíce mě udivovala jeho záliba v básničkách. Četl je a také zkoušel skládat. Páni! Ve věku, kdy si měl pořídit nějaký pořádný prak a naší hašteřivé sousedce plašit slepice, on si pro radost veršoval.

Ubíhaly měsíce a léta. Byli jsme taková obyčejná rodinka. Peněz moc nazbyt nebylo, ale žili jsme a občas se dala nějaká ta koruna bokem. Já se dostal na tuhle školu. A loni, na začátku čtvrťáku, dostala naše třída možnost udělat si výlet do Anglie. Moc jsem se těšil, ale nakonec jsem nejel. Kdo jiný by za tím mohl být než Jenda? Že je nějaký neduživý, to bylo vidět už delší dobu. Tak půl druhého roku. Ale loni se mamka s taťkou dozvěděli moc špatnou zprávu. Jenda trpěl chronickou poruchou ledvin a jeho stav se neobvykle rychle zhoršoval. Začal dojíždět na dialýzu s jedinou nadějnou vyhlídkou. A tou měla být transplantace nové ledviny. Na výlet do Anglie mě přešla chuť. A peníze byly najednou potřeba na jiné věci.

Občas ležel v nemocnici delší dobu. Když jsem za ním poprvé přišel na návštěvu, měl velkou radost. Ukazoval mě doktorům a sestrám, jako by mě vyhrál ve sportce.
"To je Tomáš, můj brácha," opakoval pořád dokola.
A já, když jsem ho viděl ležet se všemi těmi hadičkami a přístroji kolem sebe, jsem k němu pocítil obdiv, jak se s tou nemocí statečně pere.

Rodiče mě s Jendovými problémy nechtěli moc zatěžovat, ale z útržků jsem vyrozuměl, že je to s bráchou horší a horší a vhodný dárce stále není. Najednou jsem měl zájem o tom všem vědět více.

Tak jsem se jednoho dne vydal do plzeňské nemocnice, kde bráchu léčili. Po prokázání totožnosti jsem konečně dostal úplné informace. A z nich vyplynulo, že Jendův život se krátí a jediným v současnosti vhodným dárcem jsem já sám.
"Proč mně tohle naši neřekli?" ptal jsem se primáře.
"Kdyby řekli, mohlo by to vypadat, že chtějí, aby jste tu ledvinu daroval," odpověděl primář. "K tomu ale nelze nikoho nutit. Navíc vaši rodiče asi nechtějí ohrozit život vás obou současně. Já je docela chápu."
"Ale já jsem už snad plnoletý, ne?" ohradil jsem se. "A tohle se mě dost týká."
"Co vám mám na to odpovědět, mladý muži?" pokrčil primář rameny a v tu chvíli jsem zase chápal já jeho. Kdyby se každý lékař nechal příliš vtáhnout do cizích rodinných záležitostí, asi by tu práci nešlo dělat.
"A když bráchovi dám ledvinu, jak dlouho mu vydrží?"
"V nejlepším případě v řádu desítek let."
"Desítky roků, to je dost dlouhá doba," uvažoval jsem nahlas.
"Nebo také podstatně méně... To předem nikdo neví."

S tím jsem z nemocnice odešel. Přede mnou bylo první opravdu těžké životní rozhodnutí. Věděl jsem, že za dané situace, ať se rozhodnu jakkoliv, nikdo mně nic nebude vyčítat. Když daruji ledvinu, zbude mně už jenom jedna. Co když vypoví službu? Od toho primáře jsem ale zároveň věděl, že jako dárce budu osobou lékařsky nadprůměrně sledovanou, a proto je možnost selhání mé jediné ledviny velmi malá.

Teď už tu svoji slohovou práci zkrátím. Za dva dny jsem byl v nemocnici znovu s tím, že dárcem pro mého bráchu budu já. Zaonačili jsme to tak, že když to trochu přeženu, než mým rodičům došlo, co se vlastně chystá, tak už nás vezli na operační sál. S bráchou jsem mluvil těsně před operací.
"Opovaž se tu moji ledvinu nepřijmout," zahrozil jsem mu a vztyčeným palcem směrem vzhůru jsem mu naznačil, že očekávám jedině dobrý konec. Bráchovi jakoby došla řeč. Jenom mně stejným gestem dal najevo, že se vynasnaží.

Když mě po operaci naši poprvé navštívili, mamka skoro celou dobu probrečela. A taťka na mě hleděl skoro jako bych nebyl jejich. Domů jsem se dostal jako první a hned jsem viděl tu změnu. Už jsem nebyl jenom ten, co má být za všech okolností rozumnější. Byl jsem ten, jehož slovo se bralo v úvahu.

Dva týdny nato se chystal domů i můj brácha. Od operace jsme se neviděli. Vyskytly se nějaké komplikace a nebylo to vhodné. Doma jsme se připravovali tak slavnostně, jako by nás měli navštívit mimozemšťané. Ráno taťka odjel se svojí stařičkou škodovkou stodvacítkou do nemocnice. Zdálo se mi, že se nějak dlouho nevracejí. Pak najednou před našim domem zastavila Fabia Combi a z ní vystoupili taťka s bráchou.
"Kruci," vydechl jsem. "Snad neměli bouračku?" Ani jsem si nevšimnul, že mamka se vůbec nepolekala.
Když vešli dovnitř, polekaně jsem se ptal, co se jim stalo.
"Už to chtělo změnu," zasmál se taťka. "Staré dosloužilo a nové, i když ojeté, bude přece jen pro nás lepší."
Pak mi podal jeden z klíčů od auta a řekl: "V týdnu ho budu potřebovat do práce já. Ale o víkendech bude tvoje. Až si doděláš řidičák. Zasloužíš si to, chlape!"
Šly na mě mrákoty. Už jsem si představoval, kolik na takové auto ulovím holek.
"A já budu jezdit s tebou a číst ti básničky," ozval se s vážnou tváří dosud mlčící brácha a mně málem poklesla čelist.
"Vrať mi moji ledvinu!" chtělo se mi v duchu zvolat, ale v tom jsem si všimnul toho jeho zamrkání. Zase mě dostal. Všichni jsme se rozesmáli.
"Tak ať ti ten můj dárek slouží dlouhé desítky let," popřál jsem mu neslyšně.

No a tak nějak si představuji prospěšnost v životě. Prostě, každý si asi musí najít svoji vlastní cestu, jak vlastní život naplnit.



Ten student úspěšně odmaturoval. Zaznamenal jsem jeho absenci ve třídě kvůli nemoci, ale o pravém důvodu jsem neměl ani tušení. Po maturitě chtěl zkusit vysokou školu. Když jsme se viděli naposled, řekl jsem mu, že jsem na něj hrdý a že asi ví, proč.
"Tuším to, pane profesore. Děkuji za všechno. A držte nám palce."
"Budu, slibuji, pevně každý den," odvětil jsem a v tu chvíli mne napadlo, že i když jsem tím učitelováním již hodně unaven, kvůli takovým studentům, jako byl Tomáš, se mně bude v důchodu po škole stýskat.