Bohyně Amaterasu

Daruj mi světlo a já zahořím,
bloudím nocí, hladový tvor hledající kořist.
Pevnost tvé pyšnosti do základů pobořím.
Dívej se! Mé spáry touží po krvi a ústa chtějí pojíst.

Lesknou se oči vlků v noci děsivé,
měsíc zemřel, ten blázen steskem po slunci.
Temná je noc a ticho mrtvé a hrobové,
je přerušeno jen nářkem opuštěné noci.

Zažehni plamen, prosím bohyně Ameterasu
a nadvláda tmy se změní v minulost.
Naděje umírá, je poslední ze všech lidských snů
a vše je jen smrt, marnost nad marnost.

V šelmu se člověk tak snadno změní,
když vládne mu tma a Boha prý kdosi oslepil.
Nastalo ticho, úplné zatemnění
a já si vzpomínám na dny, kdy měsíc žil.

Na pláních poblíž Avalonu,
pohřbil jsem slunce a vedle něho měsíc.
Navždy jsem ohluchl z křiku všech těch stromů,
volajících o pomoc v té nekonečné noci.