Souhvězdí láskyaudio

Největší láska téhle planety.
» autor: L.Krejčí

První část volné trilogie.
Příběh by mohl být originální tím, že se zde
navzájem hledají oba hlavní hrdinové.

* * * * *
SETKÁNÍ

Existuje ještě vůbec něco, co by mě, starého pána, alespoň trochu rozveselilo.
Ale jó, našlo by se toho spousta, kdybych já sám neztratil touhu se smát.
Vnímat ty krásné věci jako dřív. Kdybych neztratil ten svůj velký optimismus.
No…! Ono když se pořád do kola nic nedaří, to se možná není čemu divit.
Vlastně nejsem vůbec starý, jen se tak cítím. Letos v létě jsem oslavil, v kruhu svých blízkých přátel, teprve třicítku. I když prý vypadám o pět let mladší, mám pocit, jako kdyby mi bylo alespoň jednou tolik.
Unavené tělo a v myšlenkách se mi honí jen samá beznaděj. A možná i strach z toho velkého města, ve kterém teď žiju docela krátce. Teprve druhým rokem.
Víc a víc mám pocit, že tam kde jsem hledal vysvobození z šedivých dnů,
našel jsem dny ještě šedivější, černější.
Většinu svého času trávím prací. Je to zrovna na den rok a tři měsíce, kdy mě přijali do redakce dosti populárního, rodinného časopisu.
Přesto bydlím jen ve skromném podnájmu, o který se měsíc co měsíc bojím.
,,Nemáš se čeho bát, jsme kamarádi,“ říká mi často pan domácí, ale všichni víme, jak to chodí.
Dneska nemám co na práci. Měl bych sice sedět za stolem a dopsat slíbený článek, ale nějak se mi do toho nechce. Chybí fantazie, nálada a tak vůbec.
Proto hned po skromné snídani, kterou jsem odbyl dvěma suchými houskami, oblíknul jsem si svůj oblíbený oblek, na krk pověsil foťák a vyrazil do ulic.
Počasí už je docela sychravé. Nu, začíná podzim, ale mě na tom pramálo sejde. Vlastně se chci jenom tak projít a kdybych náhodou i něco nafotil, možná by se na mé tváře, alespoň na malý okamžik, vrátil úsměv.
Slabou půlhodinkou loudavé chůze, došel jsem do malebného parčíku, skoro v centru Labrony. Posadil jsem se na lavičku, vyndal z kapsy tužku a kousek papíru. Co kdyby mě přece jen napadla nějaká myšlenka, v té poklidné sobotní atmosféře, nikam nespěchajícího města.
Chtěl bych najít motiv pro novou povídku, problém však je, že se nedokážu soustředit. Vždy napíšu jenom pár prázdných slov, které hned zase přeškrtnu.
Stále myslím na ženu, kvůli které jsem se ocitl až tady. Dvě stě kilometrů od svých rodičů a kamarádů. Teď už vím, že bez lásky do žádného vztahu nejdu.
O všechno mě připravila a proto se v duchu pořád dokola sám sebe ptám:
,,Proč mě láska nemá ráda…?“
Schoval jsem papír plný škrtanců do kapsy u košile a rozhlížel se kolem sebe.
To už hodiny na nedalekém mramorovém sloupu napovídaly, že je pomalu čas k obědu. Dlouho jsem se nerozmýšlel.
Párkrát jsme byli na večeři s kamarádkou Aničkou v nedaleké, velmi příjemné
restauraci. Věděl jsem, že se tam dobře najím i dnes.

Udělal jsem jen pár kroků, když mi v kapse bundy začal zvonit mobilní telefon.
,,To je náhoda, Anička mi volá,“ řekl jsem si polohlasně pro sebe, když se mi konečně podařilo telefon vylovit. Zmáčknul jsem tlačítko a vesele zvolal:
,,Krásný den…“
,,Ahojík Vítku. Tady Anička, mám na tebe malinkou prosbičku. Neměl bys pro mě malou chviličku? Jé to se mi to rýmuje? Chtěla bych s tebou mluvit o té hře. To jak jsi říkal, že mám hrát hlavní roli.“
Vyděsila mě. Sklesle jsem se zeptal: ,,Ty s námi nechceš hrát?“
Anička mě jásavým hlasem uklidnila, že hrát bude a navíc, že se moc těší.
,,Jenom bych chtěla vědět trošku něco bližšího. Asi pro mě nemáš pidichvilku?“
Alespoň trošíčku jsem se uklidnil a navrhnul jsem, že na ní budu čekat v naší restauraci.
Anička dorazila přesně, jak slíbila. Sedli jsme si k jedinému volnému stolu.
Ptala se, co je nového. Pak sama vyprávěla, co se za posledních pár dnů stalo jí.
Když číšník po krátké chvíli přinesl objednané jídlo a pití, zaznělo dvojhlasně:
,,Dobrou chuť.“
Hned po prvním soustu jsem se Aničky zeptal, co že by chtěla vědět o své roli.
,,Co nejvíc. Pokud možno úplně všechno! O čem bude ta hra a tak. Však víš?“
Jenom jsem souhlasně pokýval hlavou a asi trochu uměle jsem se pousmál.
,,No…víš? Zatím mám v hlavě dva motivy, ale nevím, který z nich napíšu.
Třeba mi pomůžeš vybrat ten lepší z nich, co ty na to? Jsi taková moudrá…?!“
Bylo vidět, že Anička má z mého návrhu radost a tak jsem začal vysvětlovat:
,,Do toho prvního jsem chtěl dát pár střípků z mého ducatého života a do…“
Anička mě přerušila svou otázkou. ,,Kde jsi se vůbec narodil? Jak si vlastně žil v Tendru, než jsi přišel do Labrony? Víš, kartářka mi asi před rokem řekla, že ve dvaceti budu mít o dost staršího muže. A ty jsi hezký, sympatický, příjemný a hlavně moc hodný.“
Položil jsem příbor na talíř, opřel se lokty o stůl a dlaně si přiložil k tvářím.
Hlavou se mi honily podivné myšlenky. Až po chvíli jsem nesměle promluvit:
,,Pokud dobře počítám, tak za měsíc ti bude dvacet? Pamatuju si to dobře?
Anička s krásným úsměvem souhlasně přikývla a já pokračoval v načaté větě:
,,Víme o sobě hodně, viď? Ale nikdy jsem ti neřekl, takovou větší drobnost.
Jsem už přes rok zamilovanej tak hodně moc, že se to slovy popsat nedá.
Takhle hodně milovat, to se snad ani nesmí. To by se mělo zakázat. Nebo co? Vůbec to nezvládám. Je to silnější než já. Trápím se. Jsem naprosto vedle sebe.“
K mému velikému překvapení, Anička reagovala naprosto skvěle.
,,Kdo to je? Znám jí? Vyprávěj, jak jste daleko. Asi nějak, když se trápíš?“
Její nadšení pominulo, když jsem jí řekl, že už za svou životní láskou nepůjdu.
Že se snažím najít jinou práci, abych jí už den co den nepotkával. Aby jí neviděl.
,,Proč!?“ řekla Anička tvrdě a dívala se na mě, jako kdybych někomu ublížil.
Na okamžik jsem uvěřil v telepatii. Anička si stoupla. Její pohled byl děsivý.
,,Ubližuješ! Mně i té dívce. Až se vrátím, vše mi řekneš a zítra půjdeš za ní!“
Po těchto strašidelných slovech se zdviženým ukazovákem, odešla na toaletu.
Rozhlížel jsem se kolem sebe, jestli náhodou někde nesedí dívka mého srdce.
Neseděla. Ale já měl pocit, že na mě odkudsi kouká. Byl jsem čím dál tím nervóznější. Jen taktak, že jsem v jednu chvíli nepřevrhnul skleničku s vínem.
Jenom co Anička dosedla na své místo, zeptala se opět zvýšeným hlasem:
,,Proč za ní nechceš jít? Pokud v tom nebude jiný muž, byla by blázen, kdyby takovýho kluka odmítla.“
,,Má přítele. Mě přehlíží. Navíc se mi vysmívá, pomlouvá mě a vyhýbá se mi.
Řekla prý…, ať si jí ta špína přestane všímat. Tím samo sebou nemyslela nikoho jiného, než mě!“ pronesl jsem velice potichu. Pak jako kdyby do mě cosi vjelo. Dost rázně jsem své kamarádce popsal i další důvody, proč má láska nedopadne dobře. ,,Je krásná jako vzácné soukvětí. Dlouhé černé vlasy, úplně stejné jako máš ty. Jste si hodně podobné. Oči, úsměv, vlastně i to ostatní. Slavěnka je cti- žádostivá, ambiciosní a může mít na koho si jenom vzpomene. Dobře vím, že taková netouží po zkrachovalých ztroskotancích…!
Tuším, co by mi řekla, kdybych za ní šel. A to mi věř…, to bych vážně neunesl.
Takhle si myslím, že je to asi má chyba a s tím se učím žít. Pořád si opakuju…,
Když někoho doopravdy miluješ, tak pro něj chceš jenom to nej, nej, nej...!
A já chci, aby byla šťastná. Tak doopravdy. I proto jí to neřeknu a budu doufat,
že se mé největší přání vyplní.“
Anička chvilku mlčky seděla s hlavou opřenou o dlaň. Tak divně na mě kou-kala. Po chvíli vyhrkla: ,,Napíšeš dojemnou písničku! To ty umíš moc dobře.“
,,To už jsem udělal. Její reakci znáš…?!“
,,To by žádná dívka neudělala. Zajdu za ní sama. Najdu jí, to si piš!“ přerušila mě na okamžik Anička.
,,Víš, Aničko, jednou jí z kapsy vypadl papírek. Nevím, co je tam psáno, ale od první chvíle, vždy když se na ty písmenka dívám, odnesou mě kamsi do jiného světa, ve kterém mě má ta dívka také ráda. Chtěl bych z toho krásného snění napsat hezký příběh.“
,,Povídej prosím…, mám ráda takové příběhy od srdíčka?“ špitla Anička a se zvláštním výrazem v obličeji, koukala na ten kousek papíru, kde bylo napsáno:

,,OL ERBNIL! JP NAIPVDF MREFJF VRTKP! R SELAJL BY SR
VŠRMOFE, ŽL HN MPM IPDP. AEPKPEP JSLM, KDYŽ JSLM SL DNZVLĎLEP, ŽL MP JRONF DRVKF. TPK IPDP BYCH TN VIPTRLP.“

Po chvilce znova tiše zašeptala: ,,Prosím Vítku, prosím vyprávěj? Chci vážně slyšet úplně všechno.“
Ještě chvilku jsem mlčky koukal do sklenice s vínem.

* * * * *
KRÁLOVSTVÍ ČERVENÉ LILIE

Každý den brzy po ránu se v městečku v království Červené lilie scházeli kupci, obchodníci, řemeslníci i kejklíři, aby vystavili na obdiv své umění a prodali, co možná nejvíce na místním jarmarku.
Nechyběl mezi nimi ani chudý mládenec Vítek, který se sem den co den plahočil ze vzdálené samoty. Jediné co uměl, bylo malovat obrazy. Také vymýšlel písně.
Ale nač by lidé, kteří počítají každý dukát, kupovali zbytečnosti a tedy i Vítkovy obrázky. Už dlouhé týdny hoch nic neprodal. Jedl jen polévky z hub, co si vždy nasbíral cestou domů z jarmarku. Někdy mu houby donesla a uvařila i Márynka.
Znali se spolu už od dětství. Jindy mu také přilepšila stařenka Hermínka, která ho měla moc ráda. Když prodala nějaký svůj proutěný košík navíc, koupila mu plátno a barvy, aby měl na co malovat.
,,Když já jsem takový nešika, nic než to malování neumím. Ale kdo potřebuje obrazy? Snad vám to, babičko, jednou budu moci všechno vynahradit?“ říkával pokaždé Vítek se slzami v očích.

Jednoho dne si vyšla princezna Slavěnka se svou služebnou Alenkou na jarmark a došli až k Vítkovi. Hoch věděl jenom z vyprávění lidí, jak je princezna krásná.
Když jí však spatřil, v ten okamžik, se s ním zatočil snad celý svět. Pomyslel si:
,,Nic hedvábnějšího, než tahle dívka na světě není? Né není…!“
Nesměle stál a koukal do země, zatím co si urozené slečny prohlížely obrazy.
,,Kdo je to?“ zeptala se velmi potichu princezna Slavěnka své přítelkyně.
,,To je Vítek. Je moc hodný, lidé ho mají rádi, ale nic nemá. Všechno mu před dvěma lety sebral oheň. A také se špitá, že dohromady pořádně nic neumí.“
,,Malovat umí. Mně se to líbí!“ řekla Slavěnka a otočila se na Vítka se slovy:
,,Prodáš mi nějaký obrázek? Třeba tu krásnou labuť? Dám ti za ní tři dukáty.“
Vítek beze slov podal dívce obraz, na kterém byla krásně namalovaná labuť s roztaženými křídly, jak přistává na hladině modravého jezírka plného leknínů.
Na okamžik se jí zahleděl do očí a tiše řekl: ,,Nechci dukáty vzácná princezno. Od vás princezničko ne, nechci dukáty…!?“
Hned jak větu dokončil, snad zbaven smyslů, začal rychle zbylé obrazy uklízet. Během okamžiku, už kráčel cestou do své začarované samoty.
Slavěnka za Vítkem koukala, než se jí ztratil mezi domy. Pak si mlčky ještě dobrou chvilku prohlížela jeho obraz.
,,Tak už můžeme jít?“ ptala se skromně Alenka, které se už zdálo to rozjímání Slavěnky dlouhé. Než došly až na zámek, procházely se po jarmarku, kde si princezna koupila nějaké maličkosti pro radost. Pořád se tak vzácně usmívala. Alenka věděla, že má v očích onoho nesmělého mládence.
Druhý den byl Vítek na náměstí první. Rozestavil své obrazy a jen tiše seděl. Koukal na kašnu před sebou.
Náměstí se opět zaplnilo lidmi. Kolem poledního k Vítkovi přišla Márynka.
Přinesla mu kousek sladkého marcipánu k jeho narozeninám.
Povídali si, jak se Márynce dvoří, pořád usměvavý syn královského zahradníka.
Po dlouhém čase měl i Vítek na tvářích úsměv.
Avšak jenom do okamžiku, než se na jarmarku opět objevila Slavěnka i se svou přítelkyní Alenkou.
Vítek stál bez hnutí. Koukal se do země. Vždy jenom na kraťoulinký okamžik, pohlédl na princeznu Slavěnku a hned odvrátil zrak k zemi. Zase a znovu…
,,Koupím si od tebe nějaký obraz. Prosím?!“ řekla Slavěnka s něhou v hlase.
Vítek se na krásnou dívku nesměle podíval. Skoro se zalknul, ale odpověděl:
,,Přijďte sem prosím zítra, namaluju jeden jenom pro vás. Moc prosím zítra?“
Princezna se na Vítka krásně usmála. Radostně se otočila k Alence. Pokývala na ní hlavou a párkrát zamrkala oběma očima najednou. Vzala jí za ruku a s tančícími kroky kráčela k zámecké bráně.
Alenka s úsměvem kroutila hlavou a vlídně si vzdychla.
I Márynka se po kraťoučké chviličce s roztřeseným Vítkem rozloučila slovy:
,,Láska je vážně úžasná kouzelnice. Tak ať ti vykouzlí šťastné dny. Přeju ti to.“
Vždyť i ona si všimla, že Slavěnka Vítka okouzlila.
Večer když Vítek přišel domů, hned zapálil svíčku, natáhl plátno na rám, sedl
si na zápraží a začal malovat portrét princezny Slavěnky. Přitom si zpíval.

LABUTÍ (Píseň)
Mým největším přáním, je zpívat tvou píseň labutí.
Vidím tě v bílých šatech, tančíš na hladině, skládám symfonie.
V mém srdci hrajou píšťalu.
Tančíš na hladině, kde se tvůj půvab zrcadlí.
Dává na obdiv tvou noblesu o o o o o.

Proto do tří krátkých řádků kladu písmenka, jenž ukrývaj má tajemství.
Koupil jsem si verše od básníka, stály mě celé mé jmění.
Na nejvzácnější plátno věrně nakreslím tvůj obrázek spanilý.
Ve svých očích stále jej nosím.
Vidím tě v bílých šatech, …, o o o o o
Mým největším přáním, je zpívat tvou píseň labutí.

* * *
Když dozpíval svou písničku počtvrté, měl už obraz celý hotový. Zadíval se do zářících hvězd a zasněně, nahlas povídá: ,,Támhle je souhvězdí Bílé labutě. I ta dívka tak krásná je. Chtěl bych s ní létat noční oblohou, či tančit na hladině. Na hladině jezírka, co má barvu duhovou. Vlasy má jako noční déšť, zdobený slunečními paprsky. Z těch nejkrásnějších hvězd, jenom pro ni, navlékal bych korálky. Její oči snad maloval sám měsíc.
Její úsměv, líbí se mi ze všech nejvíc. Její slova hladí jako líbezné tóny písní.
Její kroky vznáší se, jako když ze stromu k zemi padá listí.
Miluju jí, avšak nesmím to nikdy říct. Je krásná, bohatá a já nemám z hola nic.“
Ještě malou chvilku koukal do hvězd. Pak vzal obraz, do druhé ruky svíčku a šel do chalupy. Dal obraz mezi ostatní. Jenom se trochu omyl a už byl v posteli.

Vzbudil se s jitřenkou. Oblékl se, vzal všechny své obrazy a kráčel do městečka.
Popoledni se na jarmarku objevil královský posel, aby vybubnoval přání krále.
,,Kdo zítra na zámku nakreslí nejhezčí portrét královny, dostane dvě stě dukátů.“
Vítek věřil, že uspěje a proto až je brzy kráčí domů. Cestou si polohlasně říkal: ,,To by byla chalupa, ta nejkrásnější…,“ chvíli přemýšlel a potom nahlas dodal:
,,Chtěl jsem říct píseň, ale nejvíc půvabná je ta dívka. Princezna? Ani neznám její jméno…?! Ale jó, znám…? Jmenuje se Slavěnka? To jsem nekňuba!“

Druhý den se Vítek chystal na zámek. Chtěl s sebou vzít také portrét princezny, ale nemohl ho nikde najít. ,,Kam jsem ho mohl jenom dát? No, už není čas, najdu ho až se vrátím a zanesu jej princezně třeba zítra!“ řekl si hoch a vydal se zkusit své štěstí. Zbrojnoši u brány Vítka nechtěli do zámku pustit, ale kde se vzala tu se vzala stařenka Hermínka, která je brzy přesvědčila, aby mládence nechali vstoupit do vzácných prostor.
Sešlo se tu pět malířů, kreslířů. Vítek byl šestý. Komoří je všechny zavedl do velké komnaty, kde už bylo vše přichystáno a tak se mohlo hned začít malovat.
Když se večer setmělo, ten stejný muž si přišel pro obrazy a odnesl je ukázat princezně, královně a králi.
Cestou však Vítkův obraz schoval do komory, kam nikdo nechodil a místo něj do počtu, podstrčil svou nepovedenou čmáranici. Moc dobře věděl, že je Vítkův obraz daleko nejhezčí a nejpovedenější.
Sám komoří znal jenom závist a zášť, proto nechtěl dovolit, aby odměnu dostal chudičký chasník.
Veličenstva se tedy shodla, že portrét mladého, sympatického hraběte ze Země tulipánů je nejzdařilejší. Hned mu vyplatili odměnu a královna ho požádala, aby zůstal pár dnů na zámku. Princezna se zeptala, kdo načmáral tu mazanici. Muž zalhal. Prý jakýsi trhan jménem Vítek. Princezně se oči zalily slzami.Věděla, že to není pravda. Sama viděla jak Vítek maluje, ale jak mu pomoc? Nikdo by jí nevěřil. Nebyl žádný důkaz.
Král si tedy nechal Vítka zavolat. Dal chlapci najevo, jak moc je rozhněvaný.
,,Jak ty sis mohl dovolit, vkročit na zámek? Trhane?! To je teda opovážlivost!
Ještě ke všemu vůbec neumíš malovat!“ Vítek nestačil odpověděl. Král zavolal stráže a chtěl dát hocha vsadit do vězení. Beztak prý dělá jejich zemi jen ostudu.
Princezna zlým pohledem pozorovala komořího a sama sebe se v duchu ptala:
,,Proč ten muž podváděl? Vždyť šlo jenom o dvě stě dukátů.“
V téhle chvíli Slavěnka Vítkovi nemohla pomoci. Přesto uprosila krále, aby hocha nezavíral do žaláře. A tak král vydal rozkaz vyhnat opovážlivce ze země.

* * * * *
V CIZÍCH ZEMÍCH

Vítek bloudil cizí zemí, tu pomohl naštípat dříví, tamhle zase shrabat seno.
Za to pak dostal něco málo k snědku.
Jednou večer se Vítek posadil ke stromu, u kterého chtěl přečkat další noc.
Už, už se chystal ulehnout, když tu se z ničeho nic vedle něj objevila podivná, ale moc krásná paní. Šaty bílé, snad noční oblohou protkané. Na nich se leskly malé hvězdičky. Její tvář byla tak neuvěřitelně krásná a v očích jako kdyby měla plamínky, co umí příjemně pohladit.
,,Krásssný večer, krásnnná papaní,“ vykoktal ze sebe překvapený mládenec.
,,Krásný, krásný, Vítku. Jsem noční labuť. Jsem Souhvězdí lásky a vládkyně všech hvězd. Vím, jaké křivdy se ti dostalo. Tvoje píseň o labuti, mě dojala až k slzám a ty se proměnily do korálků. Vzácných korálků, které ti přináším. Jsou vzácné, přesto za ně nic nekoupíš. Dokud je neztratíš, budeš mít štěstí. Dáš-li si je na krk, stanou se neviditelnými. Jejich podobu jim vrátíš, nabereš-li do dlaně vodu a do ní vložíš dva čistě bílé oblázky. Jsi hodný hoch, jestli mohu s něčím pomoci, řekni. Smím ti splním jedno přání.“
Vítek se na hvězdnou labuť podívá s očima plnýma slz a skromně povídá:
,,Mám jedno veliké přání? Chtěl bych vědět, jestli ta dívka, co jsem jí při té písničce tehdy maloval, je a bude šťastná? Tak doopravdy, opravdu šťastná?“
Paní hvězd přistoupila k plačícímu Vítkovi blíž. Káravým hlasem zaburácela:
,,Vím, že tu dívku miluješ a víc než to, ale na tvou otázku nemůžu odpovědět!“
Vítek si otřel slzy z očí, potom i nos a tiše řekl: ,,Jenom tohle bych si přál, vědět, jestli je a bude šťastná. Cožpak ty to nevíš?“
Hvězdná labuť ještě káravějším tónem odpověděla: ,,Vím, nevím, tohle přání nesmím splnit. Sám jsi jí to měl říct, že jí miluješ! Stydíš se snad za lásku?!“
Vítek sebou trhnul. Vyhrknul: ,,Né to né, za lásku se nestydím. Sám za sebe se stydím, že jsem takový…?“
Paní hvězd Vítka přerušila slovy.
,,Nejsi nic víc než hlupák, co si šlape po štěstí. Ale že jsi vážně tak moc hodný,
dám ti dar z noční oblohy. Hvězdnou lyru. Na tu můžeš hrát své krásné písně.“
Po těchto slovech hvězdná labuť zmizela.
Vítek si připnul korálky na krk a už jenom sám sebe se zeptal: ,,Jak jsem jí to měl říct? Krásná dívko, princezno. Sice nic nemám, ale tak moc jsem se do vás zamiloval. Vždyť by se mi vysmála.“ Vzal do ruky lyru a zpíval smutnou píseň.

PŮJDU SVĚTEM SÁM (Píseň)

Proč musím milovat dívku, co velký zámek má.
A služku k ruce, kdopak mi odpověď dá.
Láska je učiněný zázrak, jen když jsou na ni dva.
Chtěl bych teď vážně vědět, o čem se princezně zdá.
Chtěl bych teď vážně vědět, zda je dívka šťastná.

Láska je učiněný zázrak, jen když jsou na ni dva.
Proč ten půvab vzácné růže, v srdci marně rozkvétá.

Vím, jsem jen chudý chasník, chudý, to není klam.
Proto city své zamknu, tuctem duhových bran.
Naděj nemám žádnou, půjdu světem sám.
Na tu dívku vzácnou zapomenout mám.

,,To se vážně nemělo stát. Proč zrovna já jsem se musel tolik zamilovat…?“
S těmi to slovy Vítek usnul.

* * *
Mladík vůbec netušil, že kouzelná lyra donesla jeho písničku až k princezně.
Stála v otevřeném okně a poslouchala. Snažila se v zahradě najít toho, kdo písničku zpívá. Marně.
Po písni sice ještě z okna polohlasně volala, ale nikdo se neobjevil, nikdo se neozval. Lehla si do peřin a přemýšlela proč se jí Vítek neukázal, až usnula.

Nové slunečné ráno, do království Červené lilie, přineslo radost. Alespoň malou.
A to právě Slavěnce. Jenom co otevřela oči, kdosi ťukal na dveře její komnaty.
Když otevřela, stála tam Márynka. Hned vklouzla dovnitř, aby jí nikdo neviděl.
,,Princezno, prosím, vyslechněte mě. Tady to je ten obraz, co maloval Vítek.
Komoří ho před vámi ukryl.“
,,Já to věděla, věděla jsem to!“ vyhrkla princezna Slavěnka.
Vzala si od Márynky obraz, přitiskla si ho k hrudi a jako kdyby s ním tančila.
,,Večer písnička, ráno obrázek. Miluje mě! Vím to! Dobře to vím?“ a hned si v duchu přála, aby i Vítek slyšel její písničku. To však kouzelná lyra neuměla.

SRDCE SVÉ MU DÁM (Píseň)

To musel malovat malíř, co velké srdce má.
A něhu v ruce, tohle jsem opravdu já.
Vždyť je to učiněný zázrak, ten obraz duši má.
Chtěla bych vážně vědět, jak se milý dneska má.
Chtěla bych vážně vědět, zda na mě vzpomíná.

Vždyť je to učiněný zázrak, ten obraz duši má.
A ta růže na mém klíně, snad opravdu rozkvétá.

Vím, je to chudý chasník, přesto ho ráda mám.
Proto vydám se hnedka do všech světových stran.
Věřím že ho najdu, srdce své mu dám.
A na ten obraz dáme nejvzácnější rám.

* * *
,,Jak se jmenuješ? A kde je tedy vlastně Vítek?“ ptala se rozjásaně Slavěnka.
,,Jmenuji se Márynka. Vítka znám od dětství. Je to moc hodný chlapec a teď,
kvůli podvodu, je kdesi ve světě. Přišel o všechno a ještě se trápí velikou láskou.
Je tak zamilovaný, že té dívce vážně závidím.“
Princezna se zarazila. Tiše špitla: ,,Víš, já na něho pořád myslím. Řekneš mi prosím, prosím, kdo je ta dívka?“
Márynka se letmo pousmála. Pokývala souhlasně hlavou a hlasitě vyhrkla:
,,Vy princezno. Vždyť už to dávno víte…!?“
Slavěnka schovala obraz pod polštář a obrátila se na Márynku s prosbou.
,,Mám nápad, když mi to nevyjde pomůžeš mi, viď, že jo?“ potom jí ještě cosi pošeptala a už se žene ze dveří. Cestou Márynce poděkovala a běžela za otcem.
Jenomže otec byl neoblomný. Nejen že nedal Vítka hledat, navíc dal vyhnat i Márynku za to, že princezně pomotala hlavu.
A tak se princezna Slavěnka rozhodla: ,,Uteču!! A najdu si Vítka sama!“
V noci si oblékla staré šaty, aby jí někdo nepoznal. Přes to ještě ošoupaný plášť a takto oděná, proklouzla kolem stráží u zámecké brány.
Noc pak přečkala u Márynky v chaloupce, jak už měli domluvené předem
a ráno se společně vydaly na cestu. Márynka ještě na Vítka cosi prozradila:
,,Věř, že by nikdy nikomu nelhal, nepodvedl by nikoho, neublížil by nikomu.
Tohle si princezno dobře zapamatujte.!“

Děvčata šla skoro celý den. Už byla za hranicemi svého království. A protože se blížil večer, začala přemýšlet kam se uloží k spánku.
,,Hele podívej, koukej ta růžička, je jako ta na Vítkově obrazu? Ach Vítku?“ ukazovala Slavěnka na okno, kde stál květináč a v něm krásně rozkvétala růže.
Jenom co to dořekla, z chaloupky vyšla stařenka Hermínka a hned se vyptává:
,,Kam jdete, panenky? Zdejší nejste. Proto asi hledáte, kde by jste přespaly? Nemám pravdu?“
Dívenky na sebe nevěřícně pohlédly. Až po chvilce dvojhlasně odpověděly:
,,Ano, to ano.“
Když je babička pohostila polévkou a čerstvě upečeným chlebem, osmělily se
putovnice zeptat, jak to, že stařenka všechno tak dobře ví.
Babička Hermínka se usmála. Pohladila Slavěnku po vlasech a vlídně řekla:
,,To sama láska. Ta vám pomáhá. Ale pochopit to musíš, princezničko, sama!“
,,Jak víš, kdo jsem?“ vyskočila Slavěnka ze židle. Hermínka jí odpověděla:
,,Já toho vím… jó, jo, jóó?! A klidně jezte dál. Tady jste opravdu v bezpečí.“
Dívky se najedly a šly spát. Než usnuly, ještě si chvíli povídaly, jak je možné, že ta stařenka všechno ví. Spaly dřív, než na to přišly.

Ráno když se probudily, babička seděla za stolem a hned je zvala na snídani.
,,Jak jenom ti to máme oplatit, babičko?“ zeptala se Márynka.
,,Tady princeznička mě pozve na svatbu. Ale jenom na tu pravou svatbu?!“
,,Co myslíš tím, na tu pravou?“ hořela zvědavostí Slavěnka.
,,Tou pravou myslím, že se budeš vdávat z opravdové lásky. Za muže, který tě opravdu miluje. Teď se s vámi musím rozloučit. Jen ti dám na cestu, Slavěnko, ještě jednu radu: ,,Až přijde čas, neboj se tančit na hladině. Všemu velmi dobře naslouchej, abys našla své lásky symfonie.“
Jen co to stařenka dopověděla, byla pryč. A s ní i chaloupka a vše, co v ní bylo.
Slavěnka s Márynkou ještě chvíli nechápavě stály na louce, kde byla chalupa.
Pak se na sebe usmály, pokrčily rameny a vydaly se na cestu.
Došly až k moři. Stály na břehu a koukaly, jak námořníci nosí bedny na loď.
,,No a co dál?“ ptala se jedna druhé a přitom opět nechápavě krčily rameny.
Márynka se ťukne prstem o čelo a ptá se Slavěnky: ,,Co povídala ta stařenka?“
Slavěnka si také ťukla prstem o čelo a vesele Márynku doplní: ,,No jó, vím. Povídala…, až přijde čas, neboj se tančit na hladině. No jasně! Dál máme plout na lodi!“ ťukla Slavěnka prstem do čela tentokráte Márynku a hned šly hledat kapitána. Ten souhlasil, že s ním mohou plout. Za to se budou starat o pořádek na lodi. Když Slavěnka vstoupila na palubu, přistál jí na rameni pestrobarevný motýl. ,,Jé…, Ty jsi krásný motýlek ,“ zaradovala se princezna.

* * *
Vítek smutně seděl na stráni u cesty. Koukal do louže po včerejším dešti.
Jenom občas, klacíčkem postrčil lísteček, co si tu plaval odnikud nikam. Když tu najednou na lístku přistál krásný, pestrobarevný motýl.
(Byl to ten okamžik, kdy nad stejným motýlkem, žasla Slavěnka na palubě lodi.)
V té chvíli lísteček i se vzácným pasažérem, připlul přímo před Vítka. Mládenec naň koukal a říkal si, jaká je to nádhera. Když se motýl posadil na jeho rameno a po chvilce zpátky na list, Vítek se od srdce zasmál. Jenomže motýl na chlapce začal nalétávat, zase a znovu. Pokaždé si mu sednul jinam. Na ruku, na tuniku, na vlasy. Až když si mu sednul na nos, napadlo ho, zda to není nějaké znamení. Ale na nic nepřišel. Dal motýla z nosu na rameno a pomalým krokem se dal na cestu, která neměla žádný směr, žádný cíl.
Došel až do mohutných skal. Byly však jiné, než ty ostatní. Celé zvláštně zářily.
,,Co to? Tady jsou skály ze zlata?“ pomyslel si polohlasně chasník.
Když o kousek dál došel až k velikánskému vodopádu, sehnul se, že se napije z tůňky pod ním. Motýl z ramene slétl na hladinu. Zdálo by se, že tančí. Vítkovi to přišlo legrační. Z té nádhery se mu v myšlenkách zrodil verš a tak ho pověděl motýlkovi. Také vzpomínku, co asi dělá jeho milovaná princeznička Slavěnka. Zdálo se, že mu motýlek rozumí.
,,Alespoň jí věnuji novou písničku. I když se o tom nikdy nedozví. Je šťastná na zámku…? Zdali už má svého milého?“ Jen to dopověděl, motýl se zvedl z hladiny a zase na hocha útočil. Narážel Vítkovi do tváře. A hned zpátky nad hladinu. Dvakrát, třikrát…, šestkrát.
Vítek jen seděl. Ani se neohnal. Ani se nepohnul. Když se motýl usadil zpátky na hladině a vypadalo to, že už nevzlétne, začal Vítek zpívat svou písničku.
Možná kdyby věděl, že lyra opět zařídila, aby píseň slyšela princezna, přidal by i nějaký vzkaz.

VODOPÁD (Píseň)

Až o mně, dívko, budeš chtít znát pravdu, přijď za mnou k vodopádu.
Rozčesávám pramínky vod, proud je vlévá do mých slov.
Sny spící v truhle roztančí se v bouřlivé peřeje mého srdce.

Den za dnem svítá s tváří od žluťásků.
Den za dnem kráčí s úsměvem od modrásků.
Den za dnem chodí spát do červánků.
Čekám u vodopádu na svou lásku.

Vodopád je můj hrad.
Na dně mám schovaný tajně svůj poklad, hlídá mi jej vodopád.
Rozčesávám prstýnky vln, čistím slzičky od skvrn.
Kámen v drahokam proměnil se, pro tebe jej skrývám v malé tůňce.

Den za dnem svítá…
Vodopád je můj hrad

Vítek seděl, koukal se tiše na motýla, který krouží nad tůňkou pod vodopádem.
Když tu, se z vodopádu vynořila veliká, čirá hlava krásné labutí paní a povídá:
,,Vítku? Ten motýlek se celou tu dobu, co je s tebou, snaží naznačit, že tvá milovaná pluje na lodi. Vydala se tě hledat. Slova tvé první písně jí zavedla až
na hladiny moří. Tvé písně mají kouzelnou moc. Protože jsou z opravdové lásky. Tak tu neseď a jdi Slavěnku hledat! Motýlek ti pomůže najít cestu do přístavu. Musíš se co nejrychleji dostat k princezně. Čeká na ní velké nebezpečí. Dobře si pamatuj, co ti povídám. Nic nepřehlížej. Každá maličkost může být důležité znamení. Máš moc rád vodu jako takovou. Proto vám nikdy neublíží. A ještě něco důležitého! Jakmile jenom jedenkrát, jeden z vás zapochybuje o vaší lásce, oba zahynete. Musíš plout na sever. A teď si rychle pospěš, Vítku!“
Mládenec se rozběhl k vodopádu. Na břehu poklekl a volal: ,,Počkejte vzácná panííí…?! Chtěl bych, aby vy sama jste chránila Slavěnku, než jí najdu. Prosím, moc vás prosím…, vzácná paní. Ohlídejte princezničku, ať …?“
Labutí paní zmizela, aniž by cokoli odpověděla. Nad hladinou je zase jenom motýlek. Vždy se kousek vznese a zase padá k hladině a znovu a znovu a znovu.
,,To asi znamená, že se mám zvednout a jít. Snad mi motýlek pomůže najít přístav?“ řekne si překvapený, trochu vyděšený, chasník Vítek a hned se vydá na cestu. Motýlek letěl před ním, jenom chvilkami se zastavil a otočil se. Jako kdy- by se ujišťoval, zda ho Vítek stále následuje. Na druhý den dorazili do přístavu.
Tipů: 6
» 06.03.12
» komentářů: 6
» čteno: 918(22)
» posláno: 0


» 06.03.2012 - 19:06
..z času nedostatku prózu zde nečtu
ale vítej tu! Ať už píšeš jakkoliv;)
» 06.03.2012 - 21:27
Je to fakt docela dlouhé. Nic proti, ale málokdo asi ten čas najde... buď zde vítán.
Od koho je ta písnička?
» 07.03.2012 - 09:13
Vítej ať je ti zde milo:))Tvé dílko putuje do liščí záložky...až bude chvilka s chutí se zakousnu:))
» 08.03.2012 - 08:18
Anonym
Děkuji vám všem...:-)))
» 09.03.2012 - 11:19
je to sice delší, ale já to přečetla a čekám na pokračování, prozatím máš ST
» 10.03.2012 - 16:54
vrátila, četla...tleskám..super nápad vložit text písní:))ST(až na délku)s tím se nedá však nic dělat:)))

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Následující: Hrátky

© 2011 - 2019 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Ty nejlepší útržky z každodenního, místy bláznivého, života.