Lotosový kvítek

Svlékám tvůj ostych
až k hranicím lotosového kvítku
měsíc dolů padá
a pak klečí v naší posteli
v tvých očích jsem spatřil věčné vody
jsi zrcadlo a také volný vlas
jsi nota na bílém papíře
co leží v poušti zítřka
jsi zvuk harfy a dřevo staré kytary
jsi střed žíznivých rtů
co zachytil kapky rosy
jsi bosa na Zemi
kde sedávají různé světy
jsi včera
kde vonělo tvé nitro
jsi pól
kde zralá duše taje
tam povstává z hlubin nové jitro
pospíchám na cestu bez okraje
abych udělal ten velký pád
poklonil se vesmíru
a pak Tě měl už jinak rád.