Na severu

Do tváře mi nemilosrdně padá sníh,
jdu apaticky, kráčím už téměř bez naděje,
nohy boří se v hlubokých závějích
a jen myšlenka na tebe mě trochu hřeje.

Zima mě drtí ve své chladné náruči,
snad útěchu přinesl by mi spánek,
to že se setkáme, kdo mi to zaručí?
„Nikdo,“ šeptá tichý vánek.

Nechci žít bez tebe, to zemřu raději,
už nemůžu a tak se vzdávám,
tahle láska nikdy neměla naději,
konečně si to přiznávám.

Najdu snad jednou klid?
Jsem stále daleko od tebe,
nemůžu zabít tenhle cit,
však mohu zabít sebe.

Ve sněhové bouři krajina zmizela,
chci jít, však náhle není kam,
co jsem si to jen myslela?
Nikdy se s tebou neshledám…