Můj sen: zefektivnění vysokoškolského studia

To se mi opravdu zdálo
» autorka: JuLia
Sledovala jsem televizi. Záznam zachycoval prostředí nějaké americké univerzity. Probíhala konzultace studentů s profesorem. Ale bylo tam hrozné šero. Nemohla jsem rozeznat postavy, nepoznala jsem, kdo je profesor, nějaké tváře v šeru a nahé paže se tam pletly, tak jsem ten příspěvek televizního zpravodaje přestala sledovat.
V té době jsem si nějak nemohla vzpomenout, jestli mám vystudovanou vysokou školu, nebo ne. Nenašla jsem diplom, a tak jsem si řekla, že se půjdu informovat na studijní oddělení. Ale co to bylo za fakultu Univerzity Karlovy, jsem nevěděla. Procházela jsem pustými, trochu strašidelně působícími ulicemi, až jsem došla k oné budově. V ní jsem se pustila do zdánlivě nekonečné chodby, která se, jak jsem posléze poznala, křižovala s další chodbou a tak pořád dál. Perspektiva tam byla jak z obrazu italského malíře z quattrocenta. Procházela jsem těmi chodbami a občas narazila na nepřítomně vypadající postavu nějakého studenta nebo studentky. Dorazila jsem ke dveřím, otevřely se samy. Muž a žena mě vyzvali, abych vstoupila. „Už na vás čekáme. Tak vy byste u nás ráda studovala.“ „Ano, nejsem si ale jistá, jaký obor.“ „Rozhodnout se můžete až po roce. První dva roky jsou stejně pro všechny studenty stejné. Takže i když budete chtít studovat třeba historii, musíte nejdřív projít přednáškami a zkouškami z fyziky.“ Pomyslela jsem si, že je to divné. Ale zajímala jsem se dál o metody studia. „Nejlepší je názorná ukázka. Pojďte se podívat,“ řekl muž. Čím víc jsme se blížili k přednáškovému sálu, tím víc se stmívalo. Najednou jsme stáli v té místnosti, jenže nebylo nic vidět, byla úplná tma. „Proč je tu tma?“ „To je předpis, zkoušíme tu novou americkou metodu.“ „Ale proč má být při přednášce tma?“ „To víte, platí tu rovnoprávnost. A přiznejme si to, někteří se stydí.“ Nechápala jsem, proč by se měli stydět. Vyhlédla jsem do šeré chodby, kde na stolku svítila jedna ubohá slabá svíčka. Ke stolku, za kterým seděla starší žena, přicházeli studenti a studentky, svlékali se do naha a oděv odkládali na stolek před ženu. Ta jim vydávala lístky, asi s čísly. Vstupovali pak do přednáškového sálu a mizeli ve tmě, která skryla jejich nahotu. Připadalo mi to neuvěřitelné. Nazí, ve tmě poslouchají přednášky, ale jak si je proboha zapisují? Zeptala jsem se na to. „To není problém. Přednášky si všichni nahrávají.“ „Ale co když je třeba jim něco předvést. Třeba nějaký pokus?“ „Záleží na jejich obrazotvornosti. Kdo ji nemá, nemá tu co dělat.“ „Není jim zima?“ „Zvyknou si.“ Nejdříve jsem přemýšlela, jak bych zvládla sedět celý den nahá ve tmě. Ne, to bych nemohla. I když nemám vystudovanou vysokou (pořád jsem si nemohla vzpomenout), radši se toho studia vzdám. Pak mi ale začalo připadat velmi handicapující nemít vysokoškolské absolutorium. Třeba bych zvládla aspoň bakalářské studium. Dva a půl, nebo tři roky bych to snad vydržela. Ale zase jsem si představila, jak musím odkládat veškerý oděv a v úplné tmě poslouchat přednášku z fyziky. „Bože, to je tak pokořující!“ „Ale prosím vás, je to přece nadmíru spravedlivé. Když profesor zkouší, nevidí, jak zkoušený vypadá, takže hezké dívky nemohou mít protekci. A být nahý, to velmi otužuje. Jen ti nejvytrvalejší a nejcílevědomější vydrží. A vždyť víte, Amerika je náš vzor.“
Vzpomněla jsem si na ten televizní příspěvek amerického zpravodaje. Tam přece bylo něco podobného. Ale tohle je ještě horší. Tam bylo přece jen trošku vidět a nevšimla jsem si, že studenti jsou úplně nazí. „Ne, já u vás studovat nebudu,“ řekla jsem nakonec rozhodně. „To nebude jen tak snadné odmítnout. Už jste se přihlásila, obrala jste nás o náš vzácný čas, to jen tak nepůjde, slečno.“ Byla jsem chycená do pasti. Musím odtud. Chtěla jsem využít tmy v místnosti a šera na chodbách. Ale jak jsem se sunula podél zdi, dotkla jsem se mužovy ruky. Chytil mě. Vysmekla jsem se a začala utíkat. Ale najednou jsem měla na nohách balvany a každé zdvihnutí nohy bylo nesmírně obtížné. Už jsem za sebou slyšela kroky, ale i ty byly velmi pomalé. Připadala jsem si jak ve zpomaleném filmu. I funění muže bylo zpomalené. Bylo to snad o to strašidelnější. Stěží jsem opustila budovu, ale kroky za mnou neustávaly. Ukryla jsem se za dveře vedlejšího domu. A kroky za mnou se blížily…
Tipů: 3
» 28.02.12
» komentářů: 0
» čteno: 548(12)
» posláno: 0


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Mraky a mráčky | Následující: Slova?
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
online
umělec2 + 1 skrytých [2]


© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.