Mraky a mráčky

Dívám se do mraků.
Mají roztodivné tvary.
Pořád něco nebo někoho připomínají,
ale zároveň jsou úplně jiné
a stále nové.
Drak se mění v kuře,
ďábelská tvář v ženský akt,
po mudrcově tváři lezou horolezci
a králík přetéká ve vodopád.
Jsou tak svébytní
a přece každým okamžikem
metamorfovaní
v jiné oka zdání.
Obří formy se rozplizávají
až do těch nejnepatrnějších
a vyčíst se v nich dá víc
než ve věcech pouze vnějších.
Mají tedy i obsah.
Ten mizí hned,
jak se změní mrak na pohled
a přijde jiný s jiným obsahem.
Ale když je patřičný meteorologický stav
neberou mraky na nic ohled
a klidně se všechny rozplynou.
Koukám na oblohu,
ale na jinou.
Je teď celá modrá,
bez mraků a obláčků,
jako jasně modré moře,
ale bez pěnivých vlnek.
A tak čekám,
až zase nějaký větřík,
anebo silný vítr
přivane kupu obrázků
jako někde u moře bývá oblázků.