Jaro 1945

V rozbořeném městě na promoklé silnici
se válela nenávist společně s láskou.
Obě opilé, nahé, se v objetí choulily jedna ke druhé.
Přehodil jsem přes ně svůj roztrhaný kabát,
vracel jsem se domů, ony ho potřebovaly víc než já.

Zvedl jsem hlavu k obloze, byla modrá
a bílé mraky na ní vypadaly jako tváře těch
které jsem navždy ztratil.
Jako tváře těch, které jsem za ty roky pohřbil.
Začátek léta, byl cítit kouřem,
z hořících krovů a prachem z rozbořených zdí.


Upřel jsem oči na cestu před sebou.
Prošel jsem rychle ulicí a překračoval trosky,
kdysi tak krásného města.
Klopýtal jsem v hromadách cihel a kamení,
snažil se nevidět, to utrpení v obličejích lidí,
které jsem míjel.

Utíkal jsem pryč, ne jako zbabělec, to ne.
Utíkal jsem jako někdo, kdo viděl smrt tak zblízka,
že už ho utrpení nedojímá.
Jako někdo, pro koho už válka dávno skončila.
Jako voják, který nemůže uvěřit, že je mír.

Za městem jsem si sedl k rybníku
a tvář kterou jsem viděl na hladině jsem nepoznal.
Byla jiná, než ta kterou jsem vídával doma.
Ty roky strávené ve špinavých zákopech,
jsou jako ostrý nůž, který do mé tváře vyřezával
mou současnou podobu.

Bylo po válce a já věděl, že jiná už nikdy nepřijde,
lidé se přeci poučí.
Za zády jsem nechal veškerou bolest a utrpení,
spěchal jsem tam, kde už jsem roky nebyl.

Lehl jsem si na kraj lesa a díval se na
domy před sebou.
Jeden z nich je ten můj, tam jsem vyrůstal,
zdálo se jako by se tady zastavil čas.
Ty protrpěné roky, tady nebyly znát,
všude byl klid a nebe bylo tak krásně modré.

Někde daleko, narychlo pohřbeni v mělkých hrobech
jsou ale ti, kteří odešli semnou.
Ti už se nikdy nevrátí, zůstal jsem sám,
naplněný bolestí.
Bál jsem se vrátit a vyprávět to co jsem viděl.
Bál jsem se toho, že to nikdy neskončí.
Bylo jaro 1945