Obludárium

Slyšíš tu třesoucí se zem?
Obr z dřeva - strom, co kráčí
pustinou, kde lidé pláčí,
prchají před hrdlořezem.

Sekera vždy k dispozici,
užívá si svého stáří,
štípe prsty s němou tváří
mužík s kostrou praskající.

K večeru zas krb nám svítí,
slyšíš z plamenů ty hlasy?
Ach, kde jsou ty krásné časy,
kdy tu rostlo na nich kvítí?

Je to práce nekonečná,
další den jde opět kácet,
aby mohl les svůj splácet,
k hlíně čichne chlap i slečna.

Ptáš se, zda chce spálit špínu?
Každý den má jiné hoby,
dnes sleje krev do nádoby
a pak půjde na svačinu.

A z té směsky vznikne listí,
co se prodá levně v krámě,
jen ať slouží otci, mámě
na utření, ať jsou čistí.

Zavřený ve světě snílků,
rád by sed do jaguáru,
ujel z lesa za požáru,
tak náhle on vytáh sirku.

"Co teď s tím? Pověz, má paní,
ubližovat lidem stále?
Radši chcípnout ve finále,
zbav mě aspoň těch mých dlaní."