Něžné hovory přes moře

Kočičko, drahý můj kožíšku,
co občas proléváš slzičky hoře,
chci být ti poblíž,
nejradši u tebe v pelíšku,
však mezi námi je moře,
v tom je ta potíž...

Líbnul jsem displej
Bellova přístroje,
přijmi ten polibek,
ode mne z lásky je,
Plaváčku z pohádky...

Polibky, které jsi nad ránem
se západním větrem poslala,
všechny jsem polapil,
nechal je vniknout
hluboko do těla.
V srdci mém cit k tobě
pevně se usídlil,
nádherná píseň
tam uvnitř zazněla...

Až budu ti vetkávat
kopretin květy do vlásků,
až brzo se spolu sejdeme zas,
položím osudu nejednu otázku:

Kolik vzájemné lásky
mohou si dva lidé dát?
Kolik strun citů
dokáží rozehrát?
Jak velká je naděje,
že osud se na nás bude smát,
když bok po boku
v přátelství budem tu stát?

A osud nám možná takto odpoví:
Ve vašich srdcích a myslích
se ono tajemství skrývá,
co ctí se a škádlí,
rádo se mívá,
toleruj v polibcích
druhého činy,
hoď radši úsměvem,
kdož jsi bez viny.

Měj se moc hezky,
kožíšku kočičí!