Moravská kočenka vs. český kocour

V krajinách poezie,
v Čechách kdesi
či na překrásné Moravě,
u říčky veršů, co pramení
tam v modré, úrodné doubravě,
potkala moravská kočenka
českého kocoura.

Rozhovor o žití
zapředli spolu,
jak cesty vedou,
nahoru, dolů,
co kdo rád mlsá
z misky života,
co by kdo nemusel
a co je dobrota.

Kočička byla milá,
moc pěkně voněla,
s kocourem žádné
rozpory neměla,
oba si chválili,
jak ve dvou pěkně se jim ťape,
ve dne i v noci
soužití klape.

Až jednou kočička
jásavě ožila:
"Hleď, u toho křa tam,
ta květina rozmilá!"

Kocour se zamyslel:
"U křa? To slovo neznám,
řekni mi první pád,
ať se v tom vyznám."

"No přece keř!"
povídá kočička,
na čelo významně
ťuká jí pacička.

Kocour se podivil,
on dosud neměl zdání,
že u stejného slova
jiné je moravské skloňování.

"Keř, bez keře, ke keři,
tak čeští kocouři hovoří."

"Keř, bez křa, ke křu,
radši se s tebou už nepřu."

Nevadí, že slůvka rozličná
se stejným významem
tlamičky kočičí vysloví v řeči,
krásná jsou všechna
česká i moravská nářečí.

"A ještě v něčem jsme příjemně rozdílní,"
povídá kocouru kočička,
táhne ho směrem k ložnici
a svítí jí očička.