Stefan (3) + Danette (4)

Stefan (3)
Rozhlédl se po svojí nové třídě.
Nebyl nervózní. Na novou školu nastupoval nejméně jednou za rok.
Naučil se nekamarádit s ostatními, protože opouštět přátele, případně holku, bylo vždycky těžší, než opustit místo.
A teď nehodlal nic měnit. Rodiče sice slíbili, že on se Suz zůstanou u babičky, ale příliš jim nevěřil.
„tohle je Stefan Milvins, váš nový spolužák,“ představil ho blonďatý učitel se silnými brýlemi na nose. „Posaď se tady do třetí lavice u okna k Elene,“ ukázal učitel na hezkou hnědovlásku.
„Ahoj,“ pozdravila ho tiše s plachým úsměvem.
„Ahoj,“ pousmál se na ni navzdory svému předsevzetí.
Elene měla hnědé rovné vlasy do pasu, velké hnědé oči a milý úsměv.
„Já jsem Elene Finlisová.“
„Stefan Milvins.“
Přikývla, znovu se na něj usmála a zahleděla se na učitele, který začal něco zuřivě psát na tabuli.
Stefanovi až po chvíli došlo, že se zřejmě jedná o učitele dějepisu.
„Potom ti ukážu školu, jestli budeš chtít,“ naklonila se k němu Elene.
„Kdybys byla tak hodná,“ pokrčil rameny.

Zazvonilo na přestávku a skoro všechny holky se nahrnuly k Elenině lavici.
„Ahoj, já jsem Hannah.“
„Já Lilian.“
„Sabine.“
„Catherine.“
Stefan přikyvoval, občas se usmál, odpověděl na nějaký dotaz, ale jinak zůstával netečný.
Byl na tohle chování zvyklý. Holky za ním lezly všude.
„Budud tě muset po škole provést až potom.“
„Jasně,“ kývl a mile se na Elene usmál.
Ohlédl se za sebe a všiml si dívky s blonďatými vlasy a modrýma očima, která si ho nenápadně prohlížela. Sotva si všimla, že jí pohled oplácí, rychle sklonila hlavu.
„To je Danette, je hrozně nesmělá,“ vystopovala Elene směr jeho pohledu.
„Aha,“ kývl hlavou a otočil se dopředu.

Danette (4)
Zastrčila si za ucho pramen vlasů, který se jí uvolnil z drdolu a znovu rychle zalétla pohledem ke Stefanovi.
Tváře jí ještě pořád hořely. Styděla se, že ji přistihl, když si ho prohlížela.
Elene na něj házela široké úsměvy a on jí je občas, jako jediné, vrátil.
Danette se trochu ušklíbla.
Krásná, miloučká Elene, star třídy ne-li celé školy.
S povzdechem se postavila a vyšla ze třídy.
Na druhém konci chodby zahléde nicolette s neznámou dívkou.
Nica na ni mrkla a pousmála se.
Na opačné straně zase šel vysoký hnědovlasý kluk s bleděmodrýma očima. Krátce se na Danette podíval a šel dál.
V kapse jí zazvonil telefon.
„Ano?“
„Tady Jayce Nolenová, Sisi upadla a má něco s nohou…“
„Hned tam budu. Zatím nashledanou.“
Doběhla si pro věci do třídy, spěšně naházela učebnice do tašky a rozeběhla se ke dveřím, dke narazila do přicházejícího učitele.
„Promiňte! Musím vyzvednout sestru ze školy, asi se zranila.“
„Jistě, běž.“
„Děkuju.“
Vyběhla z budovy školy a proběhla parkem na druhou stranu. Přímo za parkem byla základní škola.
Zazvonila na zvonek.
„Dobrý den, jdu po Elizabeth Wolkerovou,“ vyhrkla, když dveře otevřel starší muž pracující ve škole jako školník.
„Samozřejmě. Čeká s paní učitelkou Nolenovou u sestřičky.“
„Dobře, děkuju.“
Danette doběhla k westerne, zaklepala a otevřela dveře.
„Dobrý den.“
„dobrý den,“ usmála se mladá černovlasá učitelka. „Nebude to nic vážného, ale radši zajděte do nemocnice.“
„Děkuju. Ahoj Sisi,“ sklonila se Danette ke zlatovlasé holčičce.
„Ahoj Danette,“ věnovala jí Sisi malý úsměv a otřela si uslzené oči.
Danette zvedla sestru do náručí.
„Ještě jednou děkuju a nashledanou.
„Nashledanou. Ahoj Sisi,“ rozloučila se Joyce.