monomaniecká?...

tma se prohloubila
a já tiše našlapoval
abych nenarušil
půlnoční šlechtění lesních víl
rozčesáváním stříbřitých vlasů
a jejich povídání
o pěkných chlapcích
co žijí v údolí
v opalizujících domcích…

došel jsem
na své oblíbené místo
usadil se v kamenném křesle
a zíral za nebe
na ní…

měla snědý citlivý obličej
a vlasy řecké sochy
jež ztmavly nocí
vytáhla pouzdro z jadeitu
zapálila si cigaretu
a já se ocitl ve spárech
jejího temperamentu…

po chvíli mi došlo
že otázku směřující k ní
nevydám pohledem
ale vyslovením
čím tě muži zahrnují?...

mluví o mně v ohromení
že jsem duchem krásy…

to mě nepřekvapuje
to se ti daří
co jim odpovídáš?...

klidně s nimi souhlasím
celý život v podstatě míří
k jedné frázi
a potom ustupují...

vidím Issue
že jsi jedna z mála
co má fantazii a kuráž
držet se svého přesvědčení…

ona mezitím
vyvrátila oči k nebi
na chvíli strnula jako ukřižovaná
a zlehka opsala temnou parabolu…

vím chce to odvahu
odvahu učinit něco šíleného
odvahu jako životní zákonitost
odvahu prodírat se šedou mlhou
a překonávat nejen lidi
ale i okolnosti
věřit ve svou odolnost
věřit že objevíš radost a spontánnosti…

odněkud se přilinula
splývavá melodie
chvílemi kolísavá a lkající
jako tanec smrti
v srdci černé díry
přebíjená bouřlivou a jásající
a my se roztančili proti sobě
v soustředných kruzích…