*Naší ulicí prošla smrt*

Viděl jsem ji, neviditelnou, jak náhle přistála v naší ulici. Neslyšně, jako by byla motýl. Ano. Motýl smrtihlav. Hladoví ptáčci v krmítku ji zaslechli a vyplašeně ulétli. Krátce se rozhlédla a hned věděla koho poctí svou návštěvou...


Zemřel náš soused, pan Kalina, Jeníčku.
A proč, dědečku?

Byl už moc starý a nemocný.
A proč?

Nu, když člověk žije, tak i stárne a bývá častěji nemocný než ti mladší.
A když zemřel, tak už nežije?

Nežije a žít už nebude. To už se nedá změnit.
A proč?

Takový už je život. To máš jako s muzikou: když dirigent odmávne poslední takt, kapela přestane hrát.

No ale vždyť může hrát znovu!
Může, ale to už je jenom opakování. Něco jako vzpomínka na to, co bylo. Život se dá žít jen jednou. Po smrti zůstanou těm zde na zemi jen vzpomínky.

Smrt? Kdo to je ?
No, to si vymysleli lidi a znamená to právě ten okamžik, když člověk náhle odejde.

A kam odejde?
To se přesně neví, prostě tady není.

Vždyť ale bude mít pohřeb, tak tady přece jenom je!?
Máš pravdu, Jeníčku. Ještě je tady, ale jenom jeho tělo, které se uloží do hrobu.

Tak jak je to, dědi? Jednou říkáš, že odešel a že tady není a pak zase, že tady je.
To máš tak, Jeníku. Každé živé tělo má duši. Ty i já máme duši, i všichni ostatní co žijí. Ta duše s námi hýbe, myslí, vzpomíná, přemýšlí, učí se, je veselá nebo smutná a tak dále. Když tělo opustí, tak všechno to přestává fungovat a tělo je mrtvé, nežije. Jasné?

A kde je teď duše pana Kaliny, proč ji není aspoň vidět?

Poněvadž je neviditelná, jako třeba vzduch. Ten můžeš vnímat jenom když dýcháš nebo když je vítr, ale není vidět. Takových duší zemřelých je okolo nás plno, ale ani jednu nevidíme. Vdechujeme je a ony jakoby žily v nás a my s nimi. Naše duše jsou schopny na ně vzpomínat a s nimi se radovat.

Hmm, dědulo, takže duše je nejenom neviditelná, ale i nesmrtelná, když stále žije s námi a mezi námi?

Tak je to, Jeníku, přesně tak! Jseš chytrej klouček!