*MUDr. ŘEZNÍK*

Odměna za dobře vykonanou práci, jenom trochu jinak…
» autor: Tomáš
Opouštěje před osmou hodinou ranní porodní sál, řekl jsem jí, že jdu sice operovat, ale že se dám stále informovat jak porod probíhá, abych mohl včas zasáhnout, kdyby to bylo zapotřebí.
Elišku, dvacetiletou prvorodičku, kterou jsem dobře znal jako prodavačku, jsem tím viditelně uspokojil.
Mladší kolega mi každou půlhodinu referoval nejenom jak porod postupuje, ale i o jejím psychickém stavu. Obojí bylo v pořádku, ale asi tak ke dvanácté hodině, když jsem se připravoval ku třetí operaci, začaly děložní stahy ochabovat a vnitřní nález se dále nevyvíjel. Hrozilo, že se porod zastaví.
Naordinoval jsem příslušnou infuzi, ale nepovažoval jsem zatím za nutné, abych se nějak radikálněji angažoval, drže se zásady, že se v porodnictví musí umět vyčkávat aniž by se však promeškal vhodný a včasný okamžik k účinnému zásahu.
Podané léky ale neúčinkovaly tak, jak jsem očekával. Proto jsem se mezi třetí a čtvrtou operací šel sám přesvědčit o situaci na porodním sále. Eliška na mě udělala mírně zchvácený dojem, ale psychicky byla stabilní, takže přes celkové vyčerpání se snažila ještě i optimisticky usmívat!
Vnitřní nález se za poslední dvě hodiny skutečně nezměnil, ale nebyl vhodný k ukončení vakuumextraktorem nebo kleštěmi. Čekat dále nemělo tedy žádný smysl a ve prospěch rodičky i plodu zbývalo pouze jediné řešení: císařský řez!
Vezmu ji za ruku a podívám se na ni povzbudivě: „Eliško, když to nepokračuje dál normálně, jak jsme se zatím o to pokusili, nezbývá nic jiného než operovat!“
Hledíc mi přímo do očí, neodpoví mi hned. Je to pohled plný důvěry a odevzdání se, je v něm touha po dítěti, ale i naděje, že už vše rychle skončí.
„Vím, že mě nezklamete“, odpoví mi tichým hlasem a stiskne přitom mou ruku pevně do svých drobných dlaní. A tak jsem před tou čtvrtou operací vsunul do programu „císařovnu“ Elišku.
Vše dopadlo dobře, ELiška byla šťastná a já náramně spokojen. Když pak pozdního odpoledne i čtvrtá operace skončila, chystám se na inspekčním pokoji oholit, na což ráno nebyl vůbec čas.
Vduchu mi přitom ve zkratce prolítne ten Eliščin císařský řez: byl jsem s ním hotov za pouhých čtyřicet minut! Můj zatímní časový rekord, chválím se samolibě a vkládám novou žiletku do holícího strojku.
Vtom je venku na chodbě nezvykle hlučno! Vzápětí se do široka rozlétnou dveře a v nich rozlícený mladý muž: rozkročená statná postava se poněkud kymácí, obě ruce zaťaté v pěst. Pevně sevřená ústa s pokleslými koutky a s bradou vyzývavě dopředu čnějící dodávají celkově opovržlivý výraz brunátně zčevenalému obličeji, ze kterého hrozivě blýskají tmavé oči pod hustým obočím a vztekem vyhlazeným nízkým čelem!

„Tak jsem tě konečně našel, ty jedna CHLADNÁ DOKTORSKÁ NECITO, ty jeden ŘEZNÍKU!“, zahřmí to pokojem. Nevím co si o tom mám myslet. Ustoupím o krok, ale kymácivá postava hned postoupí dopředu a vychrlí na mě druhou salvu:
„Od noci až do odpoledne necháš mou ženu trpět v bolestech, místo aby ses staral, aby porodila! Až teprve nakonec si pro ni najdeš čas, abys ji pak mohl řezat! Já tě teď zato zmlátím, TY ŘEZNÍKU, aby sis to pamatoval!“ Opilé chlapisko se valí ke mně blíže a zvedá pěsti výmluvně do výše.

Chápu s kým mám tu čest! Nastávající otec se zřejmě z přemíry mužského sebevědomí předčasně alkoholizoval v naivním přesvědčení, že jeho žena musí porodit hned jak přijde na porodnici. Když mu to ale bylo moc dlouhé, tak se vydal kurážne tomu „ŘEZNÍKOVI“ ujasnit, že takhle se porody nevedou!
Situace je pro mě vážná: přede mnou stojí statný chlápek bez sebekontroly, který mává pěstmi před obličejem a sune se vrávoravě ke mně, takže musím ustoupit až ke zdi.

Nejsem žádný boxer a taky nemám po ruce nic pevného, čím bych mu dal tvrdě pocítít, že s ochlastou nemíním diskutovat. Co mi tedy zbývá? Shrábnu si z tváří mýdlovou pěnu a mrštím mu ji přímo do očí. Hromotluk zařve bolestí a ještě než si je stačí protřít, strčím do něho ze všech sil, takže vypadne na chodbu a řádně se tam ještě praští hlavou o zábradlí.
Pro jistotu se zamknu a začnu se znovu holit. Teprve teď si uvědomuji jeho urážky. Něco takového jsem ještě nikdy nezažil!

Na druhý den se v téže místnosti před osmou hodinou ráno chystám na vizitu, když po nesmělém zaklepání vstupuje nejprve starší pán s mohutnou kyticí v ruce, nejistě a zdrženlivě. Tipuji ho na otce Elišky, protože za ním zahlédnu postavu, se kterou jsem měl před několika hodinami čest se poznat! Chlapík je dnes k nepoznání ostýchavý a dívá se na mě tak, jako by čekal, že mu ukáži kde je východ z porodnice. Pak se oba zkroušeně a zdlouhavě omlouvají za ten včerejšek.

Nejraději bych je tu oba neviděl! Ukončuji proto trapnou situaci tím, že se významně kouknu na hodinky a stručně zjišťuji, že už musím jít na vizitu. Kytici, kterou mi novopečený dědeček vtiskl do náručí, dostane moje včerejší „císařovna“, rozhoduji se krátce.
Eliška se ode mě nikdy nedozvěděla, že její muž mi chtěl násilně zhodnotit jak se vede porod, ale já si to pamatuji dodnes...
Tipů: 14
» 11.02.12
» komentářů: 10
» čteno: 917(25)
» posláno: 0


» 11.02.2012 - 21:51
I gynekolog to někdy nemá lehké...
» 11.02.2012 - 21:54
Paulmatthiole
Vystupování lidí je někdy poněkud tristní, zejména, když si dají do nosu... ST :-/
» 11.02.2012 - 22:33
Zajímalo by mě, kolik otců přijde porodníkovi poděkovat, že se snažil jejich ženě a jejich dítěti učinit co nejlepší okamžik porodu... ST
» 11.02.2012 - 23:06
Tyhle agresory znám, taky už jsem jich pár zažila - a jak se potom omlouvali! :o))) Hezky jsi to popsal.
» 12.02.2012 - 07:08
1
Lorraine: zajímavá otázka a trochu smutná odpověď: stalo se to jen jednou jedinkrát a právě proto to nikdy nezapomenu. Když jsem po mnoha letech krátce navštívil moje rodné město, kde jsem pracovával na porodnici, potkal jsem jednoho místního občana, kterého jsem dobře znal, ale ne jeho jméno. On se při své odpovědi rozplakal: ¨ Moje paní o vás tak krásně mluví, kdykoliv si vzpomene na své tři porody, při kterých jste jí pomáhal. Já vám za nás oba moc a moc děkujï!¨ Moc mě to dojalo, takže jsem taky zaslzel...
» 12.02.2012 - 07:29
Pěkně se to četlo, vžil jsem se do děje. Jednou, při velmi nekorektním jednání doktora při ošetřování mé dcery jsem chtěl být taky agresorem. Nakonec cosi zvítězilo a dodnes toho lituji - kde jinde má mít zastání než u rodičů a doktora. Ne každý dělá čest svému povolání - poslání.To sem však nepatří, tady patří tip.
» 12.02.2012 - 22:24
Jo, když jsem četl ty nenávistné reakce prostých lidí, když rozjeli lékaři své "Děkujeme, odcházíme!" aby si jich vůbec někdo všiml, ztratil jsem opravdu mnoho iluzí o lidech. Pro velkou část našeho lidu je přemýšlení bolestivější, než porod.
» 13.02.2012 - 09:02
Zajímavý příběh a upřímně vůbec nevím ani já - natož muž - jak se jmenoval dr.,který byl u mých porodů. Přišli vlastně až když byly holky na světě a tudíž jsem jim zásluhy příliš nepřisuzovala.. Po tvém příběhu ty zásluhy&práci vidím trošku jinak....
» 14.02.2012 - 10:26
ST a plně souhlasím se Siorak.
» 19.01.2016 - 09:08
Příběhy ze života lékařského jsou velmi roztodivné a posléze i velmi čtivé.
ST

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.