*MUDr. ŘEZNÍK*

Opouštěje před osmou hodinou ranní porodní sál, řekl jsem jí, že jdu sice operovat, ale že se dám stále informovat jak porod probíhá, abych mohl včas zasáhnout, kdyby to bylo zapotřebí.
Elišku, dvacetiletou prvorodičku, kterou jsem dobře znal jako prodavačku, jsem tím viditelně uspokojil.
Mladší kolega mi každou půlhodinu referoval nejenom jak porod postupuje, ale i o jejím psychickém stavu. Obojí bylo v pořádku, ale asi tak ke dvanácté hodině, když jsem se připravoval ku třetí operaci, začaly děložní stahy ochabovat a vnitřní nález se dále nevyvíjel. Hrozilo, že se porod zastaví.
Naordinoval jsem příslušnou infuzi, ale nepovažoval jsem zatím za nutné, abych se nějak radikálněji angažoval, drže se zásady, že se v porodnictví musí umět vyčkávat aniž by se však promeškal vhodný a včasný okamžik k účinnému zásahu.
Podané léky ale neúčinkovaly tak, jak jsem očekával. Proto jsem se mezi třetí a čtvrtou operací šel sám přesvědčit o situaci na porodním sále. Eliška na mě udělala mírně zchvácený dojem, ale psychicky byla stabilní, takže přes celkové vyčerpání se snažila ještě i optimisticky usmívat!
Vnitřní nález se za poslední dvě hodiny skutečně nezměnil, ale nebyl vhodný k ukončení vakuumextraktorem nebo kleštěmi. Čekat dále nemělo tedy žádný smysl a ve prospěch rodičky i plodu zbývalo pouze jediné řešení: císařský řez!
Vezmu ji za ruku a podívám se na ni povzbudivě: „Eliško, když to nepokračuje dál normálně, jak jsme se zatím o to pokusili, nezbývá nic jiného než operovat!“
Hledíc mi přímo do očí, neodpoví mi hned. Je to pohled plný důvěry a odevzdání se, je v něm touha po dítěti, ale i naděje, že už vše rychle skončí.
„Vím, že mě nezklamete“, odpoví mi tichým hlasem a stiskne přitom mou ruku pevně do svých drobných dlaní. A tak jsem před tou čtvrtou operací vsunul do programu „císařovnu“ Elišku.
Vše dopadlo dobře, ELiška byla šťastná a já náramně spokojen. Když pak pozdního odpoledne i čtvrtá operace skončila, chystám se na inspekčním pokoji oholit, na což ráno nebyl vůbec čas.
Vduchu mi přitom ve zkratce prolítne ten Eliščin císařský řez: byl jsem s ním hotov za pouhých čtyřicet minut! Můj zatímní časový rekord, chválím se samolibě a vkládám novou žiletku do holícího strojku.
Vtom je venku na chodbě nezvykle hlučno! Vzápětí se do široka rozlétnou dveře a v nich rozlícený mladý muž: rozkročená statná postava se poněkud kymácí, obě ruce zaťaté v pěst. Pevně sevřená ústa s pokleslými koutky a s bradou vyzývavě dopředu čnějící dodávají celkově opovržlivý výraz brunátně zčevenalému obličeji, ze kterého hrozivě blýskají tmavé oči pod hustým obočím a vztekem vyhlazeným nízkým čelem!

„Tak jsem tě konečně našel, ty jedna CHLADNÁ DOKTORSKÁ NECITO, ty jeden ŘEZNÍKU!“, zahřmí to pokojem. Nevím co si o tom mám myslet. Ustoupím o krok, ale kymácivá postava hned postoupí dopředu a vychrlí na mě druhou salvu:
„Od noci až do odpoledne necháš mou ženu trpět v bolestech, místo aby ses staral, aby porodila! Až teprve nakonec si pro ni najdeš čas, abys ji pak mohl řezat! Já tě teď zato zmlátím, TY ŘEZNÍKU, aby sis to pamatoval!“ Opilé chlapisko se valí ke mně blíže a zvedá pěsti výmluvně do výše.

Chápu s kým mám tu čest! Nastávající otec se zřejmě z přemíry mužského sebevědomí předčasně alkoholizoval v naivním přesvědčení, že jeho žena musí porodit hned jak přijde na porodnici. Když mu to ale bylo moc dlouhé, tak se vydal kurážne tomu „ŘEZNÍKOVI“ ujasnit, že takhle se porody nevedou!
Situace je pro mě vážná: přede mnou stojí statný chlápek bez sebekontroly, který mává pěstmi před obličejem a sune se vrávoravě ke mně, takže musím ustoupit až ke zdi.

Nejsem žádný boxer a taky nemám po ruce nic pevného, čím bych mu dal tvrdě pocítít, že s ochlastou nemíním diskutovat. Co mi tedy zbývá? Shrábnu si z tváří mýdlovou pěnu a mrštím mu ji přímo do očí. Hromotluk zařve bolestí a ještě než si je stačí protřít, strčím do něho ze všech sil, takže vypadne na chodbu a řádně se tam ještě praští hlavou o zábradlí.
Pro jistotu se zamknu a začnu se znovu holit. Teprve teď si uvědomuji jeho urážky. Něco takového jsem ještě nikdy nezažil!

Na druhý den se v téže místnosti před osmou hodinou ráno chystám na vizitu, když po nesmělém zaklepání vstupuje nejprve starší pán s mohutnou kyticí v ruce, nejistě a zdrženlivě. Tipuji ho na otce Elišky, protože za ním zahlédnu postavu, se kterou jsem měl před několika hodinami čest se poznat! Chlapík je dnes k nepoznání ostýchavý a dívá se na mě tak, jako by čekal, že mu ukáži kde je východ z porodnice. Pak se oba zkroušeně a zdlouhavě omlouvají za ten včerejšek.

Nejraději bych je tu oba neviděl! Ukončuji proto trapnou situaci tím, že se významně kouknu na hodinky a stručně zjišťuji, že už musím jít na vizitu. Kytici, kterou mi novopečený dědeček vtiskl do náručí, dostane moje včerejší „císařovna“, rozhoduji se krátce.
Eliška se ode mě nikdy nedozvěděla, že její muž mi chtěl násilně zhodnotit jak se vede porod, ale já si to pamatuji dodnes...