šalakalí...

žalostné vytí v dálce
před chvílí tak vzdálené
bylo náhle blízko
hemžení kolem mne
se stupňovalo
a matným zlatem lesklé
nahlíželo
do mého stanu
doutnavé oční bělmo…

to mě ochromilo
a zároveň uvolnilo
znáte to
když na člověka dolehne
cosi nepopsatelného
z neznámého
opustí ho onen tajemný děs
ze samotného bytí…

mezitím
se protáhla
pod plachtovím
ve hbitém pohybu
jako před zasažením
aby se mohla protlačit pod paži
jako by potřebovala mé teplo
což mne udivilo
jelikož přicházím
z cípu severního…

pak se postavila
od přírody štíhlá
v šatech barvy dřeva
se střapci místo knoflíků
bez klobouku
vlasy matně světlé
pikareskně uvolněné
a co jsem ještě neviděl
byly její prsty na rukou
tak výrazně odchýlené…

mé paže
překotné nadšením
vyletěly k ní…

zazubila se
vítám tě Viscusi
už jsem pozbývala naděje
čekám nesmírně dlouho
hladově
mé útrobo…