Vítr a déšť

Jako by ve mě hřmělo, pršelo a bylo chladno.
Ne za oknem, ale hluboko ve mě, někde blízko srdce.

Dívám se z okna na smutné město.
Tak smutné jako moje, nálada a život který žiji.
Kapky stejně smutně padaly z nebe, na studenou silnici.
Jako malinkatí sebevrazi se vrhaly z mraků,
aby svůj život ukončily pádem z veliké výšky.
Jejich smrt je zcela zbytečná, pomyslel jsem si
a zapálil si cigaretu.

Vítr, ten svůdník, se proháněl mezi zaparkovanými auty,
i v korunách stromů a tu a tam, se opřel do oken.
Snad proto, aby viděl moji neoholenou tvář,
aby se podíval na nešťastníka uvězněného v
šedé, betonové kostce, vysoko nad zemí.

Jako by mě lákal, abych se stal také kapkou deště
a odevzdal se, studenému chodníku pod okny.
Odmítl jsem ho, stejně chladně, jako mladé dívky
odmítají odevzdat své tělo ,roztouženým chlapcům.

Vítr se znovu zatočil v korunách stromů,
zlostí rval z větví listí a rozhazoval ho kolem sebe.
Převracel popelnice, zuřivě narážel do výkladních skříní
a potom odletěl pryč.
Tentokrát se mu to nepovedlo, tentokrát ne!
Posadil jsem se k oknu, otevřel si láhev vína a čekal až vyjde slunce.

Nedočkal jsem se ho, sladká chuť vína mě zmohla
a já se skácel ze židle a jako štěně schoulené na zemi
pod oknem, jsem prospal celé odpoledne.

Snad budu mít i příště sílu odolat.