Vítr a déšť
I veselý a šťastný člověk může někdy psát smutné básně:-)
» autor: Otrik |
Jako by ve mě hřmělo, pršelo a bylo chladno.
Ne za oknem, ale hluboko ve mě, někde blízko srdce.
Dívám se z okna na smutné město.
Tak smutné jako moje, nálada a život který žiji.
Kapky stejně smutně padaly z nebe, na studenou silnici.
Jako malinkatí sebevrazi se vrhaly z mraků,
aby svůj život ukončily pádem z veliké výšky.
Jejich smrt je zcela zbytečná, pomyslel jsem si
a zapálil si cigaretu.
Vítr, ten svůdník, se proháněl mezi zaparkovanými auty,
i v korunách stromů a tu a tam, se opřel do oken.
Snad proto, aby viděl moji neoholenou tvář,
aby se podíval na nešťastníka uvězněného v
šedé, betonové kostce, vysoko nad zemí.
Jako by mě lákal, abych se stal také kapkou deště
a odevzdal se, studenému chodníku pod okny.
Odmítl jsem ho, stejně chladně, jako mladé dívky
odmítají odevzdat své tělo ,roztouženým chlapcům.
Vítr se znovu zatočil v korunách stromů,
zlostí rval z větví listí a rozhazoval ho kolem sebe.
Převracel popelnice, zuřivě narážel do výkladních skříní
a potom odletěl pryč.
Tentokrát se mu to nepovedlo, tentokrát ne!
Posadil jsem se k oknu, otevřel si láhev vína a čekal až vyjde slunce.
Nedočkal jsem se ho, sladká chuť vína mě zmohla
a já se skácel ze židle a jako štěně schoulené na zemi
pod oknem, jsem prospal celé odpoledne.
Snad budu mít i příště sílu odolat.
Ne za oknem, ale hluboko ve mě, někde blízko srdce.
Dívám se z okna na smutné město.
Tak smutné jako moje, nálada a život který žiji.
Kapky stejně smutně padaly z nebe, na studenou silnici.
Jako malinkatí sebevrazi se vrhaly z mraků,
aby svůj život ukončily pádem z veliké výšky.
Jejich smrt je zcela zbytečná, pomyslel jsem si
a zapálil si cigaretu.
Vítr, ten svůdník, se proháněl mezi zaparkovanými auty,
i v korunách stromů a tu a tam, se opřel do oken.
Snad proto, aby viděl moji neoholenou tvář,
aby se podíval na nešťastníka uvězněného v
šedé, betonové kostce, vysoko nad zemí.
Jako by mě lákal, abych se stal také kapkou deště
a odevzdal se, studenému chodníku pod okny.
Odmítl jsem ho, stejně chladně, jako mladé dívky
odmítají odevzdat své tělo ,roztouženým chlapcům.
Vítr se znovu zatočil v korunách stromů,
zlostí rval z větví listí a rozhazoval ho kolem sebe.
Převracel popelnice, zuřivě narážel do výkladních skříní
a potom odletěl pryč.
Tentokrát se mu to nepovedlo, tentokrát ne!
Posadil jsem se k oknu, otevřel si láhev vína a čekal až vyjde slunce.
Nedočkal jsem se ho, sladká chuť vína mě zmohla
a já se skácel ze židle a jako štěně schoulené na zemi
pod oknem, jsem prospal celé odpoledne.
Snad budu mít i příště sílu odolat.
Tipů: 20
» 09.02.12
» komentářů: 8
» čteno: 720(24)
» posláno: 0
» nahlásit
» 09.02.2012 - 09:41

Když nešťastní lidé mohou psát vesele, nevidím problém v tom by šťastný psal smutně:))Mi osobně se toto mooooc líbí..ST
» 09.02.2012 - 15:58

...
no právě, protože šťastný a veselý člověk ví co je to smutek, zná hodnotu štěstí a veselosti :-)
no právě, protože šťastný a veselý člověk ví co je to smutek, zná hodnotu štěstí a veselosti :-)
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Zapomínám | Následující: Summis desiderantes affectibus