Lavička

Dřevěná lavička v parku.
Jaký je její svět?
Často je sama, jindy jak vrba zpovědná,
příběhy života mohla by vyprávět.

Příběhy smutné i děje veselé,
o zpěvu kosů v rozpuku jara,
příběhy hřejivé i chvíle zimavé,
sudička žití je v osudech tvará.

Stařenka shrbená usedá ztěžka,
pláčem si stěžuje, ztratila druha,
lavička podpírá v těžkostech bytí
slečnu, co sama je, samodruhá.

Maminka s kočárkem, v radosti zakletá,
na klíně kolébá toužené dítě
a student septimy, zasněný básník,
nožíkem ryje své MILUJI TĚ!

S malířem obrazů šeptem si povídá,
nabádá, svádí - dej více žluté!
Pod rouškou noci pak hostí své milence,
oděvy sňaty jsou, střevíce zuté.

Už roky prožívá životy s námi,
občas ji zkrápějí kapičky smutku,
více však Slunce ji po létech víská,
pro život v radosti, bez zármutku.