Nevinné oběti

Vím, že je to pravda
a tak směle říci mohu:
člověk je ten nejkrutější
ze všech živých tvorů.

Když vidím, co se kolem děje,
jako bych měla v srdci nůž,
k sobě se chováme jako nepřátelé
a ke zvířatům ještě hůř,

Zavíráme je do klecí,
zaživa stahujeme z kůže,
děláme s nimi pokusy,
kdo s tím něco zmůže?

Je to zcela beznadějné
a vím, že se to nezmění,
vždyť oni nám nic neprovedli,
tak proč jsou tolik trápeni?

Bude to tak vždycky
a je to tak už od věků,
ubozí bezmocní tvorové
vydaní na milost člověku!

Sama s tím nic neudělám,
jen zoufale svírám ruce,
tak tiše trpím s nimi
a trhá mi to srdce.

Jsou to živé bytosti,
zas tolik se od nás neliší,
i oni pláčou, věřte mi,
jen je nikdo neslyší.

Jejich smutné oči žalují
a dál mlčky trpí,
stydím se za lidský rod,
děsím se, čeho jsme schopní.

Nechápu, kde se v nás bere
všechna ta krutost a zlost?
Napíšu na bílé stěny vlastní krví
že už bylo toho dost.