Květy

Zpomal na rychlost mého dechu,
někdy bolí i nemilovat,
jak pak mám svůj život pomilovat,
jsem ztracená vážka někde v oblacích,
která oči zavázané má a přesto ráda letí,
přes hory pohádek až k tvrdé realitě věcí,
jako tvé stopy na rozžhaveném písku.

Nechci vlastnit hmotu věcí ani konzum,
nechci vlastnit ani klíče na rozum,
jen vědět, že smysl tohle bytí má,
když andělé do nás sami vstoupí,
když dotknu se hvězd ve spánku
a na obraze tvé lásky pak hledám,
jak svobodu uchopit srdcem nehmotným.