Dijagnóza

Dveře od hospody sa rozletěly a měly teda štěstí, že jich zedníci zazdili tým samým směrem.
„Dom ožralo! Pakuj dom!“ zařvala od dveří na celú hospodu ženská, teda, ženská? V ten moment to byla spíš nejaká fúrija, megera či Xantypa dohromady. Z ženskéj na ní býl enom ten bílý kožúšek, na kerý si těžko sama vydělala.
„Dom, ale rychlo!“
Sedum chlapú v hospodě si stúplo. Joška Máčka to uslyšél až na záchodě a skončíl dřív než skončit chtěl. Od tama mokrý až do polobotek sa skrčíl u záchodovéj misy.
„To néni moje.“
„Moja také néé,“ řeklo šest štangastú a sedlo si zpátky k pivu, keré v nich zasyčalo žízňú aj leknutím.
„Pakuj dom!“ ukázala první Laděna Kukulenková na svojého Francka Kukulenku a potom mu ukázala de su dveře v hospodě.
„Si blbá?“ optál sa Laděny na zdraví její Francek.
„Pakuj!“
„Si blbá.“ už enom konstatovál nemoc svojí staréj.
„Pakuj dom ty ožralo jeden! Sedíš tu mezi samýma jednakýma lumpama. Že ti néni haňba? Jeden věčí ožrala než druhý.“
„Nebuď blbá Laděno,“ rozmlúvál Laděně takú chorobu Franckúj kamarád Jareš Basa.
„Posaďte se paní. Pan manžen měj teprve druhé pivo,“ pravíl hospodský, kerý byl, jak každý hospodský tak trochu psychológ. „Dáte si něco? Třeba kávičku.“
„Veliké hovno!“ vykřikla Laděna. „Podívajte sa na ně! Enom chlastajú, doma práca stójí. A tobě takú lištím,“ obrátila sa prudko na Jareša Basu. „Kom říkáš blbá, blbe? Takú ti lištím, že ťa to vyzuje z bot.“
Včíl už stáli u stolu třé, teda kromě hospodského, ten račí popošél kúsek dál. Laděna, Francek a Jareš Basa byli jak třé králé.
„Ona je fakt blbá,“ šeckým okolo to pověděl Basa, aby věděli, jak na tom tá paní je už špatně.
„Nebuď blbá,“ rozmlúvál jí eště Francek, co rozmlúvit ani nešlo.
„Ty si blbný vole!“ křikla po něm žena, chytila najbližší krágl a očákla s ním šecky, keří byli v dostřiku.
„To bylo moje pivo,“ zdychl Jarek Mrak a zvihl mokrú ruku, že zaplatí. „Měl sem enom jedno.“
„Poď dom, si blbá, poď,“ s přesně určenú dijagnózú táhl starý starú sálem hospody ke dveřám. Nebylo žádného, do by o nečem takém pochybovál. Teda až na Jošku Máčku, ten na záchodovéj misy přemýšlál, či to je jeho tchýně, lebo nová manželka.
„Zajdi s tú krávú k dochtorovi vole,“ radíl súsed podle, Lojza Hrachúj a utírál si pěnu z holéj hlavy. „Je blbá!“ snáď už ani říkál nemosél.
Jediný, do o nemocách neco věděl, býl čerstvě rozvedený MVDr. Jura Datel. Léčíl dysi, desi na Mrmlově krávy, aj tu, okolo iný zhyd a dobytek.
„Pánové, být to kráva,“ řekl klidně Datel, ínáč také mokrý, „ až tak blbá by nebyla. Jedině místo vola bych krávě doporučil pořádného býka.“
„To je tedy diagnóza,“ vzdychl pivem orosený hospodský, kerý do včilšu stál enom s otevřenú hubú. Odešel pro hadr s kýblem a cosi sprostého si ticho říkál.
„Už možu vylést?“ optál sa v ten moment vystrašený Joška Máčka od záchodových dveří.
Celá hospoda jak jeden chlap zakřikla: „Nééééé!“