Pomáhat a chránit

Naštívíl sem po nejakém čase dědáčka Malinu. Nebýl to žádný múj dědáček, ale že měl už kopu rokú a měl sem ho rád, tož sem mu tak říkál. Byl to zdělaný člověk, co mělo písmenka to přečetl, co sa de šustlo, to mosél hned vědět.
"Proč majú tý policajti na autě napsané, že Pěstovat a chovat?" ptál sa jednuc zamyšleně dědáček Malinúj, kerý rád šecko překrucovál. "Co sme nejací smrkálé, či co, aby nás policajti pěstovali a chovali? Nemajú dosť svojích starostí?"
Optál sa opřený očima do nového policejního auta. Venku fúkalo a taška s jednú krabicú mléka, púlku chleba a púllitrem rumu mu byla těžší a těžší.
"Ale dědáčku, tam je napsané Pomáhat a chránit, zapomněl ste si doma brýle, či co?" Pomohl sem mu s taškú, aj s tým jeho novým problémem.
"Jó tak to je! Já myslím, že ludé to víja.,“ dodál ale hned. „enom policajti to mosíja mět napsané na každých dveřách. Dyž vylezú z auta ven, mosíja si to znova přečíst, lebo za ten čas, co lapěli v téj káře, to načisto zapomněli?"
"Ale dědáčku, to tam majú napsané proto, aby ludé věděli, že sú tu od toho, aby nám pomáhali a chránili nás."
"Tož su hlúpý já, lebo do? Proč nemá náš pán farář na autě, či na vrátoch napsané: Žehnat a kázat. Nemá to tam, lebo si to pamatuje. Také náš pán starosta by si tam mohl napsat fiksú, lebo štětkú z vápnem: Schúzovat a radit. Nemosí, ví to, co má dělat.“
Usmíl sem sa a byl sem rád, že nás žádný policajt neslyšél a že už sme skoro doma.
"Nebylo by od věci, dyby si tam naša paní dochtorka připsali:
Do krku aj do prdele.

Dveře od baráku sa za nama zavřely. Taška ťukla o zem, že sklo mělo, co dělat, aby udržalo rum pohromadě.
"Dědáčku, co furt řešíte? Také cosi vymysleli múdří páni v Praze a tý majú přeca dycky pravdu," chtěl sem ho uklidnit, ale nejak sa ně to nepodařilo.
"Ba a myslíja si, že tu na Moravě slivovica roste v demižónoch na stromě a víno teče z potúčka." Dědáček vzdychl, sedl si na židlu. "Tací by měli mět na autoch napsané: Cigánit a brat." Ohnál sa rukú po muše, kerá sa chystala nasrat do babičiných buchet.
"Šak za to možú naši ludé," pravíl a poručíl, "otevři tú flašu. Když dojedú nejací potentáti, od tama, lebo z hentáť, ludé kolem nich skáčú jak kolem hodovéj májky. Nevíja honem, co im dat, esli rúženec po babičce, lebo flašu slivovice, demižón vína, dva, lebo hned tři polty slaniny. Súsed sa ze súsedem předháňajú, kerý teho víc unese a cpú to tom potentátovi do auta spodkem aj vrchem. Řidič, jediný skoro střízlivý, mosí jet zpátky do Prahy po paměti, lebo přes ty dary ani nevidí. Ten hlavúm enom hlavú krútí, nad oglábeným kufrem auta.
"Enom pomáli, ať sa to tam šecko vleze," praví, aby si ludé nemysleli, že je pyšný, že si od nich nic nezebere.“
"Šecko bude," eště praví, "nové hřiště, hasičom zbrojnicu vyptám na vládě. V létě už zas bude teplo a dyž budete chtět, tož v zimě bude zima. Dúchody budú věčí, . . . Dávajte ty flaše víc do leva nech sa nerozbijú. A bude menší dřina. Hruškovicu máte? Narostú vám hrušky nové, to naisto zařídíme také."
"Dědáčku já už račí idu a ten rum nechte babičce do vdolkú, šak na to ste í ho kúpíl. Napijem sa slivovice, dám si s vama,“ řekl sem a dúfál, že dlúho nepotkám žádného policajta, ani nedaj Bože polityka.